Rychlé ukončení bojů na Ukrajině se nedalo a nedá čekat. Nicméně došlo k zásadnímu posunu, začalo jednání, dokonce v takovém rozsahu, že zúčastněné strany by měly problém ho přerušit. Vyjednávací pozice se rychle mění, nicméně základní realita je trvalá.

Oznámené maximální cíle jak Ruska, tak Ukrajiny jsou zjevně nedosažitelné. Rusko nedokáže Ukrajinu ovládnout a Ukrajina nedokáže Rusy ze vyhnat z celého svého území včetně Krymu.

Jakákoli dohoda musí vést k ústupku z obou stran: prezident Petr Pavel na to upozorňoval už v březnu 2023, kdy nabádal v televizi k realistickému pohledu na výsledek konfliktu. Jakékoli řešení se musí týkat dvou zásadních bodů:

• statut Ukrajiny jako státu
• linie, která bude oddělovat znepřátelené strany

Rusko zjevně chce změnu režimu, odzbrojení, neutralitu a odstoupení čtyř oblastí Ukrajiny a samozřejmě Krymu.
Ukrajina je asi smířena se ztrátou Krymu a patrně je ochotná jednat o dalších územních ústupcích, ale chce udržet v maximální míře současné směřování země.

V těchto mantinelech se musí odehrávat jakékoli rozhovory a zde se bude definovat dohoda.

Jako nejschůdnější řešení se jeví korejský model, zastavení palby na čáře aktuální fronty, ale to je spekulace. Toto jsem předvídal už v dubnu 2022 jako pravděpodobné řešení.

Trump, horká válka a kulturní válka
Jisté je, že s nástupem Donalda Trumpa do Bílého domu se události daly do pohybu. Jeho jednání s Rusy je v popředí pozornosti. Přitom se zapomíná na jeho zásadní angažmá v kulturní válce s progresivismem. Vede ji na domácí americké půdě, kde doslova drtí své soupeře v demokratické straně a snaží se omezovat vliv progresivisticky laděných sil z akademické a mediální obce.

Má ale vliv i na kulturní války v Evropě. Vystoupení viceprezidenta J. D. Vance na bezpečnostní konferenci v Mnichově bylo přímé angažmá. Pokud by se Trumpovi podařilo dosáhnout uspokojivého, široce akceptovaného uspořádání ukrajinského konfliktu, bude to obrovská podpora realistických směrů v evropské politice a tím pádem by to byla drtivá rána evropskému progresivismu. Amerika by ve sporu s Ruskem musela být vnímána jako respektovaná síla.

Kdyby to dopadlo opačně jakousi poťouchlou mesaliancí ve stylu „druhé Jalty‟, evropský progresivismus by vyšel posílen a realistické síly by ztratily inspiraci a oporu. To je jasně vidět už teď, kdy některé činy a výroky Donalda Trumpa oslabují image Ameriky jako vůdce svobodného světa a amerického prezidenta staví do potupné pozice nohsleda ruského diktátora. Pořád je možné to omlouvat poznámkami typu „Doník je mluvka‟, pořád to lze vnímat jako součást „strategie nevyzpytatelnosti‟. Kdyby se ale tyto výstřelky měly přetavit do trvalého výsledku jakýchsi líbánek s Putinem, byl by to triumf pro progresivismus.

Toto je tedy druhý aspekt aktuálních jednání o válce na Ukrajině..