Zřejmě se schyluje k třicetidennímu prodloužení mimořádných opatření, jak se eufemisticky nazývá to, co prožíváme. To znamená polovinu května. Jsme připraveni vydržet i to, že to bude trvat déle, než do poloviny května?
Zdánlivě se pořád nic moc neděje. Mrtvých je devět. U nás neskladujeme těla na zimním stadionu s vyhlídkou, že bude třeba použít stadion fotbalový. U nás to nedošlo tak daleko, že se pacienti nad pětasedmdesát rovnou posílají umřít. O tom jenom čteme. Děje se to v Itálii, ve Francii a Španělsku. Hranice jsou uzavřené a najednou to už nejsou země dosažitelné hodinou cesty letadlem za dva tisíce ká čé letenka, ale je to vzdálený svět, o kterém jenom čteme podivné příběhy v novinách.
Byl jsem se podívat po Praze. Omlouvám se, nebyla to nekázeň, jsem novinář a chtěl jsem zprostředkovat svědectví. Centrum, rozkmit od Karlova mostu po Václavské náměstí. Málo lidí, ale nikoli pusto. V podstatě turisté. Opakovaně jsem slyšel ruštinu. Fotografování se selfíčky, skopičiny na mostě, partička mládenců. Nekárám, jen sděluji, co jsem viděl.
O těch skutečných hrůzách jen čteme v médiích.Vypadá to, že je všechno pod kontrolou. I ten taxikář už je na tom líp. Děkovat vládě a krizovému štábu nebudeme, ona nám opozice vysvětlila, že to udělali všechno špatně a jsou to v podstatě svině, jak víme od pana Kalouska. S těmi rouškami opravdu zavařili na průser, měli přece čekat, že ta světová pandemie musí přijít.
Dobře, takový je současný stav. A teď znova, jsme připraveni na pokračování?
Zatím je co jíst a máme – asi ale už zdaleka ne každý – z čeho to zaplatit. Elektrika svítí. Autobusy jezdí. I ta voda v řece teče. Ptám se ale, jak se na to budeme dívat, až se potáhne ten další třicetidenní termín.
Otázka zcela na závěr: zvedne ruku někdo, kdo ještě pociťuje enviromentální úzkost?