Dneska bych nepsal o politice, ani kdyby Filip Turek přestoupil k Hřibovi k Pirátům (no… to možná jo…). Na dnešek připadá třicáté výročí Neviditelného psa. 23. dubna 1996 počítadlo ukázalo sedm čtenářů za den, pak to rychle stoupalo. Bezprostřední zásluhu měl na jeho vzniku grafik firmy Eunet Tomáš Vild. Přesvědčil vedení Eunetu, aby mě vzalo pod technická křídla, on dal Psu první grafickou podobu. Logo zeleného psa jsem nakreslil rukou vlastní, ale Tom tomu všemu dal štábní kulturu. Velmi brzy vznikla odnož NP nazvaná Hyena (inspirace Milošem Zemanem). Dodnes vychází v úpravě Toma Vilda. Má v podstatě podobu a strukturu původního Psa, jak jsme ho s Tomem sestavili před třiceti lety. Vypadá retro a taky JE autentické retro… taky vychází už nějakých pětadvacet let. To je celkem radostné vzpomínání, jsou i smutné až nejsmutnější vzpomínky: Tom v mladém věku odešel, mladý, úspěšný, šťastný otec rodiny. Strašné pomyšlení. Vzpomenu a poděkuju i spolupracovníkům, které jsem za tu dobu měl – technicky Psa rozjel Jirka Gallas v Eunetu. Redaktoři se vystřídali tři, Martin Hlaváč, Jitka Splítková a až doslova do posledního dne života se Psu věnoval Jirka Wagner. Na všechny chovám vděčnou vzpomínku.

Podrobně na počátky psa aktuálně vzpomínám v Lidovkách, v jejich podcastu Staří bílí muži. Pusťte si ho. Nebojte, není to žádné sentimentální vzpomínání. Kdybych se měl ohlédnout a určit dramatické období, tak bych se vrátil do roku 1998. S Ivo Lukačovičem a Patrickem Zandlem jsme tenkrát na podzim založili iniciativu Internet proti monopolu. Monopol, to byl Telecom, státní moloch ovládající telekomunikaci včetně internetu. Jestli vás zajímají detaily, mrkněte se na odkaz, já se soustředím na obecné poučení, jaké jsem si pro zbytek života vzal.

Akce IPM měla složitý průběh, nicméně vše vyvrcholilo jakýmsi „summitem‟. V budově monopolního Telecomu nás přijal generální ředitel, po boku mu seděl Holanďan Bessel Kok, to byl tehdy jakýsi říšský protektor pro Telecom, no a samozřejmě půl tuctu ředitelů. Každý z nich měl plat, co já vím… hodně nul to mělo. Proti nim my tři. Patrick a Ivo byli čtyřiadvacetiletí kluci a já sice byl dospělý, ale na rozdíl od nich laik, absolutní IT nemehlo. Načež jsme společně vysvětlovali těmhle manažerským gigantům s pohádkovými platy, že Telecom musí zapomenout na dráty a telefony, protože lidi budou telefonovat už jenom mobilem a že dráty budou napříště sloužit jen pro internet. Ať tedy přestanou trojčit, věnují se internetu a nastaví tarify tak, aby mu umožnili rozvoj. Oni nám oponovali, že slouží veřejnosti ze všech sil a že už je v každé vesnici telefonní budka.

Takže já jsem pochopil – bylo to pro mě zenbuddhistické satori – že změna politiky je změna osob a že všichni tihle pánové se musí odebrat do prdelky na fialky, jinak že se v Česku s internetem nehne.

Od té doby vím, že to tak je ve všem a všude. Krčím tedy rameny nad plácáním paní Ursuly von der Leyen, jaká byla chyba rušit jadernou energetiku. Ti pánové kvůli svým platům se tehdy schovávali za telefonní budky v každé vesnici. Paní von der Leyen a banda kolem ní nechá chcípnout průmysl a Evropskou unii raději rozpadnout, než aby opustili svoje zelené, trvale udržitelné zákopy.

On je život ze zákopů nakonec vyžene, ale bude to nějakou dobu trvat.

Vida... Tak on je z toho nakonec přece jen politický úvodník. Není divu. Neviditelný pes JE politické periodikum. Už třicet let. Zůstaňte nám věrní.