Tři tři pro Zemana
Teď ovšem na to jde Zeman jinak. Do sedla mu mají pomoci voliči. Teď se ukáže, kolik je takových lidí, kteří a) nechtějí volit komunisty, b) hnusí se jim paroubkovské manýry, c) jsou stoupenci sociální ho státu, d) důvěřují autoritám.
Zeman má aureolu bojovníka proti režimu, třebaže svoje úspěchy ve vedení sociální demokracie založil na absorpci postkomunistických kreatur, jejichž zosobněním byl Miroslav Šlouf. I jemu se hnusí paroubkovské manýry a veřejnost už zapomněla na hnusné zemanovské manýry. Také on je stoupenec sociálního státu a je autorita. Toto vše dohromady skládá docela slušnou naději, že by se mu jeho sen mohl splnit.
Až bude po volbách, tedy po bitvě, vyrojí se celé regimenty generálů, kteří budou tvrdit, že, za a) Zemanův úspěch byl založen na geniálním načasování návratu do politiky, b) Zemanův neúspěch byl zaviněn typicky zemanovsky špatným načasováním návratu do politiky, takže jeho comeback přišel včas (pokud mu to vyjde) nebo pozdě (když ztroskotá). Liberální část politického spektra (neříkejme tomu pravice, to není pravice, to jsou namodro natření sociální demokraté) si může přát, aby Zeman získal 4,9 procent. Do parlamentu by se nedostal a ta procenta by uždíbl z Paroubkova koláče.
