Tragédie letu MH17 má tři roviny, lidskou, vojenskou a politickou. Ta lidská je doslova šílená a klávesnice se vzpírá komentovat to, co se na poli smrti děje. Čachrování s mrtvolami nebude hned tak zapomenuto a ukrajinský vůdce Porošenko je na omylu, pokud si myslí, že odsudek se týká jen separatistické soldatesky. To, co se na Donbasu děje, nespadá do západního vzorce civilizovaného chování, to je asi to nejslušnější, co se o tom dá říct. To neomluví ani ti nejpilnější permoníci kremelské propagandy, jako je nohsled Václava Klause, vydavatel Protiproudu Petr Hájek.

Vojenská stránka má hlavní osu a ta je zřejmě jasná: kdo raketu vystřelil. Teď už bylo publikováno, že jedna baterie raket BUK padla do rukou separatistů a v podstatě už jde o odtajnění záznamů pořízených sledovacími systémy složek NATO i Ruska. Částečně to už udělal Barack Obama. Otevřená je otázka leteckého koridoru nad válečnou zónou, v níž už několik letadel sestřeleno bylo. Jak je možné, že nebe nad válečnou zónou bylo otevřené pro civilní provoz? Odpověď na tuto otázku jistě bude především zajímat pozůstalé po obětech, nicméně jsou tu i přesahy vojenské a politické.

Zcela je otevřená otázka politická. Informace ze strany separatistů, Moskvy i Kyjeva jsou irelevantní, protože je nelze odfiltrovat od propagandy. Rozhodující ale budou postoje rozhodujících mocností, tedy Ruska, USA a EU, zde především Německa a vzhledem k podstatě tragédie i Holandska. Britský premiér Cameron projevil opatrnou tvrdost, když řekl, že vina za tragédii může padnout i na Rusko. Doporučuje větší tvrdost ze strany EU. Je to poněkud paradoxní postoj od politika, který si zahrává s myšlenkou odchodu z EU. Tvrdší postoj předpokládá větší politickou jednotu Unie. Věrohodný tvrdší postoj by mohla Unie zaujmout, kdyby se federalizovala a měla vlastní armádu, což je zatím utopie. Myslitelné jsou jen bojkoty, ovšem hospodářským bojkotem nelze prosadit strategické cíle, zvlášť když není jasné, co tím cílem je.

Na Ukrajině je občanská válka. Vojenské vítězství Kyjeva si lze představit, ovšem trvalý mír v zemi, stabilitu a start cesty k prosperitě lze zařadit do sféry chimér. Bylo prolito příliš mnoho krve, aby se situace dala uklidnit. Jugoslávii už také nikdy nikdo neslepí dohromady a bylo nutno se smířit jakožto s realitou se vznikem vysloveně gangsterského útvaru s rysy státu, jímž je Kosovo. Kypr je fakticky rozdělený už čtyřicet let a jeho sjednocení je v nedohlednu. Obdobné řešení pro Ukrajinu je ohavné, avšak realistické. Ostatně i ta jeho ohavnost je řádově mnohem menší než to, co se na Ukrajině děje.