Půl roku před volbami vytáhli tři stateční mušketýři koalice Spolu do boje proti komunistickým symbolům. Martin Dlouhý (TOP 09), Marek Benda (ODS) a Šimon Heller (KDU ČSL) pojali nápad, formulovaný takto: Kdo založí, podporuje nebo propaguje nacistické, komunistické a jiné hnutí, které prokazatelně směřuje k potlačení práv a svobod člověka, nebo hlásá rasovou, etnickou, národnostní, náboženskou či třídní zášť nebo zášť vůči jiné skupině osob, bude potrestán odnětím svobody na jeden rok až pět let. To aby si Kateřina Konečná připravila lagerščik, jak se v ruské tradici označoval kufr pro odsouzené, a s obavami aby hleděl směrem k Pankráci i Tomio Okamura. Racionální jádro to samozřejmě má. Právem poukazuje Marek Benda na absurditu stavu, kdy je trestné namalovat hákáče a popotahován je ten, kdo ukazuje, jak vysoko mu skáče pes, kdežto srpy a kladiva se nestíhají.

Na druhou stranu je s podivem, že se tento staronový nápad objevil na povrchu jako ponorná řeka Punkva zrovna před volbami v atmosféře vyhrocených vášní. Otázka pak nezní, jestli má takový návrh smysl, protože ho určitě má, ale jaký to bude mít dopad.

Od roku 1993 máme zákon o protiprávnosti komunistického režimu a ten by měl být dostatečným odrazovým můstkem pro realizaci toho, co navrhují naši tři mušketýři pětatřicet let po listopadovém převratu. Byly různé petice, senát zřídil komisi, která měla zkoumat činnost KSČM. Senátoři Martin Mejstřík a Jaromír Štětina předložili k hlasování příslušnou novelu zákona už v roce 2007. Jsou to snahy podobné, jako ve Španělsku vůči dědictví po Francovi. I tam jsou úspěchy jen částečné (zákon o historické paměti z roku 2007 a zákon o demokratické paměti z roku 2022), podařilo se přesunout Francovy ostatky z monumentu v Údolí padlých do rodinné hrobky, ale fašismus vygumovaný ve Španělsku dodnes není.

Příčina je asi v lecčem podobná. Bylo v tom namočeno příliš mnoho lidí a veřejnost nikdy jednoznačně nepřijala rovnítko s Hitlerovým nacismem.

Václav Havel svého času moudře nabádal ponechat komunismus času a následnému zapomenutí. Málem se to podařilo, kdyby senzacechtivá média nevytáhla ze suterénu komunistickou křiklounku Kateřinu Konečnou. Kdyby nechala takhle volně a často ječet jinou kremroli, byla by za hvězdu ona. I teď, sotva zapnu něco co produkuje obraz, mám velkou šanci že uvidím tu rozvzteklenou mladou ženu, která hází tuny špíny na režim, který jí umožňuje lebedit si za kapitalistické peníze v Bruselu. Mám proto obavu, že snaha třech mušketýrů Spolu zatrhnout komunistům tipec povede jen k tomu, že Konečnou bude před volbami ještě častěji vidět a slyšet s představitelnými důsledky.