Zdá se, že janovská tragédie je prst píšící na stěnu chrámu varovné poselství. Není to tak, že se stalo něco kdesi na druhém konci světa. Stalo se to teď v našem světě a vede to ke znepokojivým otázkám. Firma provozující italské autostrády odmítá vzít odpovědnost a to je námět ke komentářům nasyceným svatým rozhořčením. 

Podstata věci je však technická. Všude kolem nás je plno mostů a ty stárnou. Některé méně. V jižní Francii najdeme v Provence Pont Julien ze 3. století před Kristem, já po něm ještě jel autem, od roku 2005 se to nesmí, ale mohlo by se. Libeňský most trochu padá, ale jakž takž drží. Zdá se, že otazníky jako supové budou kroužit hlavně kolem mostů novodobých s pověstí odvážné konstrukce.

Italové teď budou zkoumat všechny mosty na své dálniční síti (skoro 7 tisíc kilometrů). Francouzi mají 13 tisíc kilometrů dálnic a Němci o málo míň. Kolikpak asi je na těch třiceti tisících kilometrech mostů s odvážnou konstrukcí? Existují předpisy o kontrole a údržbě. Jestli firma Autostrade revizi mostu zanedbala, odpovědné manažery stáhnou z kůže, ale paradoxně by to byla ta lepší zpráva – na vině je něčí lajdáctví, zlodějna nebo oboje. Jak se ale k věci postavit, pokud se nic nezanedbalo?

Pak by totiž bylo jasné, že stojíme před obrovským problémem a že se dálniční síť se svými stárnoucími odvážnými mosty stává ruskou ruletou. Řeknu jinak – co když technicky nelze dopředu zjistit závadu, která za určitých okolností (v Janově byla průtrž mračen) vede k fatálním koncům?

Možná stoupne zájem veřejnosti o železnici, jenže za prvé, železnice nemá technicky takovou kapacitu, aby silniční dopravu nahradila, a za druhé, i vlaky jezdí přes odvážně řešené a stárnoucí mosty.

A konečně, ti revizoři, co teď budou prolézat mosty (jistě nejen v Itálii): s jakou ochotou budou podepisovat protokol, že je všechno v pořádku?

Jestli se zaposloucháte a uslyšíte tichý smích, tak to se směje Pont Julien.