Roušky se vrací. Manželka přijela z města a hned mi vrazila tři jednorázovky do auta s komentářem Člověk nikdy neví. Hygienici hrozí, že přitvrdí, a starostové se diví plošným opatřením nařízeným navzdory tomu, že se u nich zhola nic neděje. 

To my u nás ve Zvoli taky nosili roušky, ze začátku i v lese, třebaže jsme měli jednoho registrovaného koronistu a ten byl u nás jenom hlášený, fyzicky bydel v Jesenici. Jenže nikdo nepyskoval.

Nepyskující občané, to se vládě a státní správě jako takové přihodí zřídka. Musí být naplněno několik faktorů. Základem je minimální důvěra v to, že vláda či obecně státní správa ví, co dělá. Tento faktor už zmizel. Na něj je navázán faktor druhý. Lidi musí věřit, že to, co se nařizuje, je rozumné. Taky padlo pod stůl. No a konečně lidi musí být vystrašení. To už taky nejsou. Když je v půldruhamilionové Praze ve špitále jeden koronista s vážným průběhem, na to se dá říct jenom to jako sorry. Dá se čekat, že lidi budou prskat, lidi na ulici, ale také činovníci samospráv. To už se děje. Nadávají starostové, nadávají hejtmani. To není dobrá situace.

Nicméně asi by nebylo dobré, kdybychom jenom mávli rukou s povzdechem dyť to jsou blbci. Ono je třeba začít od sebe. A to minimum, co můžu udělat pro sebe a pro jiné: kdybych se cítil sebemíň nějak divně a blbě (a nebyl zrovna po flámu), tak nepolezu do Techtle Mechtle a nebudu tam juchat a sdílet brčko. Je to minimum, ale kdyby se ho techtlisté mechtlisté drželi, cítili by maximálně kocovinu a nedřepěli by v karanténě.