Je to takové jakési evropské rozpočítadlo typu ententýky. Evropské vedení svou strnulou ideologickou pozicí zavinilo brexit, Británie tedy jde pryč a je vidět, jak to skřípe a jak se to nedaří: nejvýrazněji o rozpacích svědčí pokus Theresy May s předčasnými volbami, svou trapností připomínající cirkusové číslo dua Sobotka - Zeman kolem demise nedemise.

Fiaskem skončilo jednání EU – Ukrajina. Tam padlo sice ne zcela jasné, ale silně vnímané NE ukrajinskému vstupu do unie. Kdyby bylo takto jasné před pěti, i před čtyřmi lety, nemuselo dojít k Majdanu a občanské válce na Ukrajině. Tehdy ovšem v Bruseli panovala nálada expanzionistická: čím větší bude unijní Evropa, tím lépe. I Turecko bylo ve hře a i tato iluze zřejmě končí. Turecký diktátor slíbil obyvatelstvu trest smrti a obyvatelstvo jásá. Popravy jsou spektákl s mimořádně velkou sledovaností.

No a kdo pryč?

Zatím nikdo, ale přituhuje. Martin Schulz v kampani o německý post nejvyšší už jasně vyhrožuje nesolidárním zemím, nesolidárním ve věci uprchlíků. Bude-li kancléřem, přijdeme o peníze. Zatím to nevypadá na to, že by měl vyhrát, ale ta hrozba ve vzduchu visí.

To je zajímavé, jak nám pořád někdo musí hrozit. Prapříčina je stejná – nejsme ochotni věřit nesmyslu.

Ještě o Turecku

K Hitlerovi byl a bývá přirovnávám kde kdo, ale na tureckého diktátora to pasuje opravdu naléhavě. Trik s pučem mu vyšel příliš snadno na to, aby někdo soudný byl schopen uvěřit vládní verzi. Nenamlouvejme si, že se nás to netýká. U našich západních sousedů žije velká turecká menšina, žije a počty a s nimi i politická váha rostou. Přejme si, aby co nejdéle převažovaly hospodářské, tedy obchodní zájmy nad ideologickými. Ten člověk není žádný žvanil typu Martina Schulze – on vraždí, zavírá a šikanuje lidi po statisících. Chutná mu to a s jídlem roste chuť.