Rada Evropy schválila v roce 2011 dokument krátce zvaný Istanbulská úmluva, otevřena podpisům byla v květnu tohoto roku na zasedání Výboru ministrů právě v Istanbulu. Ostatně Turecko smlouvu ratifikovalo jako první, nicméně ji zase opustilo: je to jen zajímavý detail, pro naši věc zcela nepodstatný.

Česko ji podepsalo, avšak dosud neratifikovalo a senát v nočním zasedání ratifikaci většinou pouhých dvou hlasů odmítl. Debata kolem IÚ je bouřlivá, těžko vás mohla minout a pokud ano, lze si ji oživit četbou materiálů zveřejněných v tomto vydání Neviditelného psa. Zkusme probrat některé aspekty.

Ratifikace narazila na senát. Ten je mnohými vnímán jako nadbytečný orgán (pamatujeme jak vznikl, jako trafika pro poslance Federálu aby odhlasovali rozbití Československa a když to udělali, ostrouhali kolečka). Dále je vnímán jako orgán progresivistický, hodně se o to zasloužil jeho aktuální předseda Miloš Vystrčil. Voleb do senátu se účastní spíše liberálové, volí se tu ale i výrazné osobnosti, někdy pronikne neřízená střela. Obecně je ale senát chápán jako instrument poplatný vládě, odtud nářky Andreje Babiše nad novodobou totalitou. Od tohoto senátu jsem věru zamáznutí IÚ nečekal a stalo se.

Za kuriozitu dne lze pokládat vystoupení premiéra Petra Fialy v pořadu Blesku Ptám se, pane premiére. Řekl v něm, že zamítnutí nebude mít negativní dopad na ženy (dle mého názoru by přijetí nemělo pozitivní dopad na ženy, jako nemělo dejme tomu v Německu, Francii nebo Anglii, kde se dál vesele mrzačí z náboženských důvodů holčičky a stát nemá odvahu s tím něco dělat, viz třeba zde). V tom měl jistě pravdu. Veselí ale vyvolá jeho prohlášení, že výsledek hlasování je důsledek ukvapenosti a že se mělo víc diskutovat. Píšeme rok 2024, Česko dokument podepsalo v roce 2016. Je osm let moc nebo málo? Takže se Petr Fiala projevil opět jako komik.

Potíž je v tom, že se dokument stal součástí kulturní války. Jeho stoupenci akcentují ochranu žen (nejen žen, ale genderu a dětí a seniorů). Vytvářejí dojem, že bez ratifikace se bude u nás beztrestně znásilňovat. Jako argument se používá v poslední době případ takzvané Aničky (jde o krycí jméno), který se po zveřejnění částí rozsudku zamotává. Kdo je proti podporuje znásilnění a máme se tedy stydět hlavně před „vyspělými zeměmi Západu‟. Před jakými? Jako třeba před Německem, jež úmluvu ratifikovalo, ale například podle německé ministryně pro rodinu Giffeyové od roku 2017 do roku 2020 vzrostl počet žen se zmrzačenými genitáliemi o 44, respektive o 162 procent, pokud jde o nezletilé.

Odpůrci a skeptici (k těm se řadím dlouhodobě i já) se hrozí pasáží, které pouštějí ze řetězu aktivistické neziskovky a nadnárodní orgán GREVIO s nejasnými pravomocemi a nulovou kontrolovatelností, avšak s přístupem k veřejným penězům nezávislým na aktuální politické konstelaci země. Právě toto je základ a jádro celé Istanbulské úmluvy. Převzít roli kterou má hrát stát a přisát se k jeho pokladně, tak se na to dívám i já.

Kulturní války mají tu nepříjemnou vlastnost, že je neukončí žádná diplomacie. Nelze v nich vyhrát ani prohrát. Zpravidla vyšumí do nezájmu, ale může to trvat léta, ba desítky let. Doba se samozřejmě mění, bez ohledu na jakousi Istanbulskou úmluvu stoupá odhodlání státu ohrožené skupiny, ať už je to kdokoli, chránit. To je dobře – a znovu, dělo by se to, i kdyby žádná Istanbulská úmluva neexistovala. Posilujme zákony, soustřeďme se na prevenci a rozšiřme pomoc. Rady z Istanbulu (jaká ironie, že to byla právě tato metropole!) k tomu nepotřebujeme.