Po americkém Vietnamu následoval ruský Vietnam v Afghánistánu, načež si v témže Afghánistánu dali Američané nepochopitelné repete. Když jsem se před dvaceti lety dozvěděl, jaké tažení USA zahájily, podivil jsem se: Copak nečetli Ryanovu biblickou knihu Jak jsem vyhrál válku a nesmrtelnou pasáž o lstivých Afgháncích?
Američané se stahují, svoji největší základnu opustili na tajňačku v noci a prezident Biden se pečlivě drží pouček Niccola Machiaveliho, který radil vládci, aby se stavěl hloupým, když se dostane opravdu do úzkých. Do sbírky „výroků roku“ by se mělo dostat jeho groteskní tvrzení, že Američané odcházejí, neboť cíle válečného tažení byly naplněny.
Jsem celoživotní obdivovatel a přítel Spojených států a bolí mě všechno, co se v nich od Clintonovy a Obamovy éry děje. Pravda, operaci zahájil George W. Bush, tedy rozhodně žádný lunatický pachatel dobra. Ze stanovených cílů bylo ve skutečnosti dosaženo jediného – likvidace Usámy bin Ládina - a nestalo se to v Afghánistánu, tehdejší hrdina terorismu dostal útočiště v Pákistánu, na území amerického spojence. K tomu došlo navíc až za Obamy. Dobře se tak stalo, praktického významu to ale nemělo žádného. Vše ostatní je prohra.
Budeme-li hledat pozitiva s nějakým trvalejším efektem, pak, doufejme, že to bude potvrzení jednoduché pravdy. Moderní demokratický stát západního typu nemůže zvítězit v zemi s primitivní společností prodchnutou náboženským a nacionálním fanatismem. Ztroskotají i pokusy vystavět v takové zemi jádro stability výcvikem a materiální podporou bezpečnostních sil. Těm můžete cpát horem dolem výzbroj, ale neprodchnete je fanatismem toho typu, jakému se daří v horských dírách. Snad toto poznání dospělo i do těch nejnepřístupnějších míst, což jsou mozky mocných lidí tohoto světa. Po debaklech v Afghánistánu, Iráku a Libyi se nekonal obdobný debakl v Sýrii, tam šiřitelé dobra fyzicky, tedy osobně vojensky nevstoupili a omezili se jen na podporu stovky bojovníků za demokracii sestávající z islamistických hrdlořezů.
Výprask se konal a naskýtá se otázka, co s lidmi, kteří nám pomáhali a v kaši zůstali. Tady by bylo zcela na místě otevřít dveře uprchlíkům. Ti lidé Západu, tedy i nám, důvěřovali a pomáhali nám. Takový exil je naprosto něco jiného než pašerácká cestovní kancelář založená na prodeji iluze lepšího života v Evropě za podpory takzvaně humanitárních organizací, které ve skutečnosti napomáhají organizovanému zločinu a účastní se na koloniálním drancování toho nejcennějšího, co rozvojové země mají: podnikaví lidé, kteří se nebojí rizika.