Byl to skvělý pocit, když se komunisté v posledních parlamentních volbách nepřehoupli přes laťku pětiprocentího kvóra. Nuže, pět procent, zní to jako malé číslo, ale oprávněných voličů je v naší republice osm milionů. Voleb se zúčastnilo přibližně pětašedesát procent., tedy něco přes pět milionů (odtud ta fatální hranice 2,8 milionů pro vítězství v prezidentských volbách). Pět procent z pěti milionů (držte mi palec, ať se nespletu, vždycky se spletu) je dvě stě padesát tisíc.

To zase není tam malý počet. Dokonce bych řekl, že je to hodně velký počet. Za mých vojenských let se počítala divize dvacet tisíc mužů, to by tedy dělalo velkou armádu, něco jako front ta druhé světové. Rusové přepadli čtyřicetimilionovou Ukrajinu s menším počtem mužů. Když se na to takhle podíváme, není ta prohra bolševiků zas tak moc ostudná.

Jenže jejich prezidentský kandidát Josef Skála nesehnal ani uprděných padesát tisíc hlasů, aby mohl propagovat svoji partaj v roli prezidentského kandidáta bez reálné naděje na vítězství. Padesát tisíc. To jsou dva a půl koncertu v O2 aréně nebo derby na stadionu na Slávii. Skála seškrabal ubohých 37 tisíc hlasů od lidí, kteří měli ambici řídit tenhle svět.
Pohořelí komunisté.
Čekal jsem po převratu, že jim nový režim zatrhne tipec. Jenže jsem si uvědomil, že z velké části stojí na polepšených bolševicích a že vrána vráně oči nevyklove. Definitivně jsem to pochopil ze sentence Petra Pitharta „ani nás to nenapadlo“. Je to nenapadlo, kdežto v podhradí to napadlo každého. Čas oponou trhnul, nic nebylo třeba zakazovat (a tudíž následně heroizovat) a oni vymizeli sami, pro nezájem obyvatelstva. Skvělé.

Mají bohužel důstojné nástupce. Mávají prapory různých barev, ale zase tu prapory jsou, bez nich to nejde. Boj s nimi ale čeká až na generaci dětí a vnuků současné nastupující generace, která komunismus v nové podobě (a s předvídatelnými výsledky úpadku) vítá a připravuje.