Mezinárodní společnost Reportéři bez hranic každoročně zveřejňují žebříček. Zobrazuje, jak vyhodnotila svobodu tisku v zemích světa. Pro rok 2024 jsme skočili na desáté místo z jedenáctého, necháváme daleko za sebou Británii (20), Francii (25) a Spojené státy (52). Dle sdělení společnosti jsme si polepšili mimo jiné změnou na Hradě, ale také zvýšením poplatků za televizi a rádio. Nejlíp je na tom Norsko plus šest dalších zemí, to jsou premianti v zelené skupině, my jsme ve skupině označené pískovou barvou, což v podstatě jsou země, kde by se vám chtělo bydlet. Patří k nám Slovensko, kde Fico zmasakroval veřejnoprávní média, jak se říká, do kulata, ale mimo zůstává třeba Itálie, ale i zmíněné Spojené státy. To je samozřejmě bizár a vrhá to na metodiku divné světlo.

Odvažovat na lékárnických vážkách svobodu tisku v Itálii a Francii asi nemá valný smysl. Reportéři bez hranic, jakož i další organizace tohoto typu, mají skutečný význam v případech, kdy tyranské režimy novináře pronásledují, zavírají, případně vraždí. Což dělá kupříkladu Rusko, pročež v Česku milují Rusko ti, kdo od rána do večera řvou, jaká je u nás nesvoboda a cenzura. To patří k paradoxům současnosti. Stát je prohlašován za asociální, přestože nedělá nic jiného, než cpe peníze každému, kdo si o ně řekne, a premiér Fiala dokonce nabádá občany, aby se nebáli si říct o víc. On sám je osoba, které je u nás nejvíc spíláno od dob nebožtíka císaře Františka Josefa.

Není to jediný paradox.

Mluví se o „svobodě tisku‟. To je hodně archaický pojem. Klasický tisk je na ústupu, už dlouho byla rozhodující televize a v některých dobách rozhlas. Po nástupu nových médií se mapa změnila doslova k nepoznání. Právě nová média poutají pozornost spasitelů světa v jejich snaze způsobit dobro tím, že se zakáže všechno špatné. Varovné jsou pokusy zřizovat instituce za účelem dobra. Každá instituce musí vykonávat činnost, musí expandovat. Od regulování je krok k zákazu a od zákazu přímá cesta k pronásledování. Je samozřejmě groteskní, že nejvíc o cenzuře řvou hnědí a rudí milovníci Ruska, ale to, že řve suterén, neznamená, že nemáme být velmi obezřetní vůči vzniku regulatorních institucí.

Vznikají.

Když poprvé vzešlo ve známost, že Rada pro rozhlasové a televizní vysílání se pokouší nasadit obojek a vodítko youtuberům, ozvaly se protesty a nápad padl pod stůl.

Stačilo se shýbnout a je to tu znova.

Byli jsme málo bdělí.

Což bývalo napsáno na zdech kobek pro politické vězně.