Doba se změnila a změnily se i summity, zvláště pak summit Rusko – USA. Napětí mezi oběma zeměmi je nebývale vysoké, ale pamětníci mi snad potvrdí, že to není nic proti tomu, když bylo opravdu vysoké a hrozila válka, samozřejmě atomová.
Lídři obou velmocí se potkali v Ženevě a po třech a půl hodinách dialogu se dohodli, že se jejich velvyslanci, odvolaní ke konzultacím, vrátí na svá místa. To bylo jistě dohodnuto předem, tudíž lídři jeli do Ženevy s odhodláním a shodou, že vydají pozitivní signál.
Teď jde o to, aby následovaly nejen pozitivní signály, ale pozitivní kroky. Ty nelze z výstupů jednání vyčíst.
Prezident Joe Biden dal Putinovi pěknou lekci, když mu vysvětlil, proč USA trvají na lidských právech, jelikož je to podstata toho, čím Amerika je. Samozřejmě nejen Amerika, ale celý euroatlantický svět. Aby mohly následovat pozitivní kroky, bylo by třeba i dalších zorných úhlů porozumění.
Porozumění není možné bez pochopení, a je tedy nutné vnímat postoj druhé strany. Putin staví svůj režim - a mysleme si o něm, co chceme - na ideologii ohrožené pevnosti. Ať tak či onak, po roce 1945 Moskva posunula sféru vlivu o tisíc kilometrů na západ, po roce 1989 se Západ svým vlivem vrátil o tisíc kilometrů na východ. Nemá smysl se v této úrovni uvažování dohadovat o hranicích a kilometrech. Jde o stanovení červených nepřekročitelných hranic. Estonsko na západě? Je to „něco jako Finsko“. Ale Ukrajina v NATO?
Bylo by dobře otevřít debatu o této věci. Svého času Kennedy odmítl sovětské rakety na Kubě a byl ochoten jít i do atomové války, protože byla překročena červená čára. Kde je červená čára dnes? Je to Ukrajina v NATO? Zřejmě ano.
Prezident Biden dobře udělal, že ve veřejném projevu redefinoval ideovou podstatu západního společenství. Ale souběžně s tím by mělo jít pochopení i pro stanovisko druhé strany. Málo platné, Západ se posunul o tisíc kilometrů východně a Rusko, ze svého hlediska, zakusilo v průběh dějin nejeden útok. Takže vnímá pokusy o rozšíření NATO na východ jako agresi a bude v tom pokračovat, i kdyby Putina vzal čert a na jeho místo nastoupil někdo jiný.
To jen na okraj summitu, který asi nebude zaznamenán jako historický přelom. Vyzněl ale pozitivně. Kdyby – mluvívalo se o duchu, takže by bylo namístě mluvit o duchu Ženevy - ten duch vydržel, mohlo by se začít jednat o nové definici soužití. Jindy, jinde a jinak, ale vždycky na vzájemném pochopení legitimních zájmů§.