Jistě i v budoucnu bude muset podobně couvnout před tlakem reality a ustoupit z levicových pozic, které obvykle stojí na předpokladu, že věci jsou takové, jaké si přejeme, aby byly, a tuto iluzi udržujeme za státní peníze.

Teroristé a jejich masové vraždy ve jménu Alláha slitovného jsou jedna realita, a základní mravní hodnoty jsou druhá věc. Princip osobní odpovědnosti za vinu patří k pilířům našeho hodnotového systému. Proto vnímáme jako zásadně nemravný komunistický systém "třídní nenávisti" a nacistický systém "rasové nenávisti". V souladu s principem osobní odpovědnosti žádáme, aby každý obviněný byl individuálně posuzován. To je problém Guantanáma a jeho oranžových strávníků. Devětadevadesátiprocentní podezření před civilizovaným soudem fungujícím podle našich principů neobstojí, obviněný (v angličtině "obhajovaný") musí být dle presumpce neviny pokládán za nevinného.
Třebaže můžeme předpokládat, že po propuštění půjde a bude pokračovat v tom, co dělal doposud a co se mu nepodařilo prokázat se 100% jistotou.
Je třeba si v této souvislosti uvědomit, že kdyby se norimberské procesy konaly dnes, velká většina obviněných (obhajovaných) by vyvázla bez trestu - copak se zachoval jediný Hitlerům podepsaný příkaz k budování koncentračních táborů a jejich plynových komor?

Základní otázka tedy zní: co škodí našemu demokratickému systému víc: teroristé a jejich metoda masové vraždy nevinných lidí, anebo ústup od principu osobní viny a jednoznačného důkazu?
Buďme rádi, že to není náš problém. Schwarzenberg to trefně formuloval, když konstatoval v souvislosti s projektem "evropského rozebrání" guantanámských strávníků, že se o ně mají postarat Američané, když už si je pochytali. Jistě, je to vyklouznutí z problému. Ale i americké ustavení "vojenských tribunálů" je vyklouznutí z problému. Vojenské právo je odlišné a tvrdší než právo civilní, a tímto cimrmanovským "krokem stranou" se mělo obelstít veřejné mínění. S tím souvisí i mlhavé označení pochytaných teroristů za jakési nepřátelské bojovníky: nejsou to "vojáci", protože nejsou součástí řádných ozbrojených sil kteréhokoli oficiálně uznávaného státu.

S tímto hlavolamem si neví rady nikdo. To je smutné zjištění. Když jde u nás o Dělnickou stranu, najdeme řešení snadno: zákazem by demokracie utrpěla víc, než když Dělnická strana bude pokračovat v činnosti. Jenže Dělnická strana nevyhazuje mateřské školky do povětří, její "nezrušení" je tudíž luxus, který si můžeme dovolit.

Porušení zásady individuální viny a presumpce neviny, to je jedno porušení demokracie. Odpálení bomby uprostřed davu je porušení demokracie. Co je horší? Jsme vůbec ochotni si uvědomit, že jde o dvě hodnoty, o dvě veličiny, ketré máme vážit a zvážit? A že i samo toto vážení ovlivňuje naše myšlení a přispívá k erozi humanistických postojů?

Otazník je plevel racionální úvahy. Ta by měla končit tečkou, nikoli otazníkem, když už považujeme vykřičník za cosi příliš okázalého a vlezlého. Základem trvalého a přijatelného řešení musí být jasná definice "nepřátelského bojovníka". Není to jenom ten, kdo tiskne spínač detonátoru. Je to i učitel církevní školy, který učí děti, že je dobře spínače detonátorů tisknout, a všichni "ti mezi tím". Spolu chyceni, spolu pověšeni, říkali staří. Co je to "spolu", tudy je třeba vést osu debaty.
Čekal bych, že začne především v Americe, která nese největší díl břemene zápasu se zlem, které se na přelomu tisíciletí v plné síle vynořilo a které sílí každou vteřinou našich tápání a nejistot. Ale debata se týká i nás, tudíž debatujme.