Podle očekávání stanul Matěj Stropnický v čele zelených. Je k tomu dobře kvalifikován. Kvůli němu jako pražskému radnímu se rozvalila koalice v hlavním městě a faktické bezvládí doposud pokračuje. To není paradox, toto konstatování. To je program.

Však také Stropnický krátce po svém zvolení oznámil, že hodlá být radikální. Je to prohlášení racionální, vycházející z představy, že kdyby zelení nebyli radikální, byli by k ničemu.

Voliči si zatím myslí, že zelení nic moc k něčemu nejsou, a myslí si to tradičně. Pod Bursíkovým vedením se dostali dokonce až do parlamentu a odtud do vlády, poté, co průzkumy veřejného mínění ukázaly zcela neočekávaně a bez zjevného důvodu, že preference stouply desetinásobně během několika týdnů. Přitom voliči, jak se píše v učebnicích v první kapitole, spíše volí ty strany, které mají šanci, než ty, které ji nemají. Pokud jde o moji osobu, od této epizody jsem naprosto ztratil důvěru ve výzkumy politických preferencí.

Teprve volby prokáží, zdali Stropnického sázka na radikalismus přinese volební úspěch. Zůstává otázkou, v čem hodlá být radikální. Zatím se předvedl v prvním interview po svém zvolení, kdy se otevřeně přihlásil k Putinově – Klausem přejímané – tezi, že rozklad Blízkého východu zavinily západní demokracie. Radikální Stropnický dále vyjádřil radikálně zelenou myšlenku, že v té oblasti lépe fungují diktátoři než cokoli jiného. Opět osobně: já si to myslím také, ale nejsem zelený, nejsem radikální, nejsem levicový – naopak, jsem konzervativec smýšlením i rodem, můj pradědeček byl císařský tajný rada. Takže na ten Stropnického radikalismus jsem upřímně zvědav, to první konkrétní vyjádření spíš naznačuje, že jde o putinismus. Jak to přijmou voliči, to se uvidí. Jinak ovšem je třeba zeleným k volbě předsedy gratulovat. Výsledkem je vedení zábavné, alternativa byla nudná.