K čerstvému rozhodnutí zastavit trestní stíhání Andreje Babiše a ostatních stíhaných ve věci Čapího hnízda se veřejně vyslovil dozorující státní zástupce Jaroslav Šaroch. Ne moc přesvědčivě vysvětloval, jak se stalo, že na nedostatky se nepřišlo už před dvěma lety. Popřel, že by na něho někdo, konkrétně Babiš, vynakládal ze strany politických funkcionářů tlak, a zmínil se jen o tom, že zpočátku média.

To není maličkost a je třeba se tím zabývat.

Andreji Babišovi jako politikovi ve vrcholné vládní funkci je třeba vyčítat nekoncepčnost, neschopnost jasně vyložit vizi. Veřejnost si získal neurčitým sloganem o státu řízeném jako firma. Tento slogan byl zjevně míněn tak, že by stát měl být efektivní, jako jsou dobře vedené soukromé firmy. To Česká republika očividně není. V některých ohledech, zejména v klíčově důležitém budování infrastruktury, je až groteskně neefektivní – čtyři kilometry dálnice za rok, to si zaslouží defenestraci. Pro efektivitu státu nedokázal Babiš nic, ani jako ministr financí, ani jako premiér. Místo toho vsadil na čistě levicový populismus, kdy využil momentální konjunktury k masivnímu nakupování přízně voličů. Tím hůř, že zatížil oblast mandatorních výdajů dalšími položkami a celý státní aparát obohatil o šedesát tisíc zaměstnanců. To jsou zásadní nedostatky a je to důvod, proč jeho koncept-nekoncept odmítnout a proč ho považovat za neefektivního politika.

Jeho političtí soupeři však vsadili na to, že ho nechají zavřít. Nedozvíme se asi nikdy, kdo byl autor anonymního udání ve věci Čapího hnízda. Případu se ujal ochotný policista Nevtípil a skoro tři roky se snažil shromáždit důkazy o podvodu v jedné hospodě zvané Čapí hnízdo. Úlohu dozorujícího státního zástupce bude třeba řádně vysvětlit, aby úřad definitivně neztratil tvář. Soudnému člověku přece muselo být divné, proč se věc táhne tak dlouho a proč jsou na veřejnost coby důkazy vypouštěny nesmysly, jako že byl Babiš spatřen na staveništi Čapího hnízda a že banka dala půjčku, protože si myslela, že podnik patří Agrofertu. Státní zastupitelství by mělo vysvětlit, proč do procesu nevstoupilo dřív.

Zástupce Šaroch zdvořile tvrdí, že nátlak cítil zpočátku médii. To nebylo zpočátku médii. Ten tlak byl průběžný, trvalý, intenzivní a trvá dodnes. To, že Lenka Zlámalová a Karel Steigerwald převzali roli policajta, prokurátora, soudce a žalářníka, je zjevné, nicméně potud v pořádku, že jsou zaměstnanci soukromých médií. K nátlaku se přidaly i významné osobnosti veřejnoprávních médií a to je zarážející, neboť to zjevně jde proti podstatě funkce veřejnoprávního média. Být zaujatý zde by měl mít možnost jenom pozvaný host, ale kádrový komentátor veřejnoprávního média musí zastávat absolutně nestranné stanovisko. Zde je třeba ovšem dodat, že jak televize, tak rozhlas mají osobnosti, které takto formulovaná kritéria stoprocentně splňují, namátkou bych citoval Petra Hartmana nebo Petra Nováčka z rozhlasu, a nejsou zdaleka jediní. To, že Babiše hnaly do tepláků statisícové davy svolané na veřejná prostranství, to je kapitola sama pro sebe. Heslo nebylo strč si volňásky do vlaku za klobouk a stav dálnice. Heslo bylo zavřete Andreje Babiše.

Podařilo se vytvořit pogromistickou atmosféru a ta přinesla výsledky. Nejhorší je ten, že komunistická strana, opuštěná voliči, vposledku v propadu pod hranici parlamentní volitelnosti, si osobuje právo mluvit do zbrojních nákupů armády a o zahraničněpolitických aktivitách vlády. To je výsledek – neotřesená pozice špatně fungujícího hnutí ANO personifikovaného Andrejem Babišem a absurdně vysoká role nesystémových, dokonce protirežimních stran SPD a KSČM. Tam vede zaslepený aktivismus a nedostatek elementární soudnosti.