Ve volebním roce je předsedou STAN rozhodnutím delegátů opět Petr Gazdík. Dostal 93 procent – kupodivu nevyvolalo ironické poznámky ani toto podivuhodně vysoké číslo, ani fakt, že byl jediným kandidátem.

Pokud je z konstatování cítit ironie, pak jen proto, že se nad tímto nikdo nepozastavuje. Ale to je okrajová věc, podstatné je, s jakou vehemencí se STAN přihlásili k myšlence společné kandidátky s lidovci. To je právě to, o čem jsme tu uvažovali posledně – že pro STAN je tenhle holport podstatně výhodnější než pro lidovce.

Otázka ale je, zdali je to výhodné pro republiku. Ty volby nebudou jednoduché a sestavování vlády už vůbec ne. Pak by opravdu bylo žádoucí, aby tu stála nějaká třetí síla, početně významná s nepopiratelnou vahou. Lidovci tradičně hráli poněkud trapnou roli jazýčku na váhách. Ta je nevyhnutelně stavěla do role nikoli hrdinské, protože jazýček na váhách je entita komíhavá, něco mezi třtinou a pláštěm ve větru. Ideální by bylo, kdyby se spojení uskutečnilo a získalo, pánbu mě netrestej, dvacet procent hlasů... To je myšleno žertem, ale žertovat se snad smí. Tím spíš, že je ten žert myšlen vážně...

Sojuz něrušimyj

Nějak mi ze školních let hučela slova sovětské hymny o nerozborném svazu, když mi padl zrak na poslední římskounijní formulaci o Evropě jednotné a nedělitelné. My jsme ten výprask dostali a mlátili jsme se v něm skoro půl století. Západ si ho teprve šije. Z toho plyne, že naopak ta formulace o různých tempech integrace může pro nás být potěšitelná.

Kdyby se dalo věřit, že má jít o integraci s cílem dosáhnout optimálního výkonu, politické váhy a mezinárodního respektu, pak bychom si měli vyhrnout rukávy, abychom nezůstali mimo. Ovšem s lidmi jako Tusk a Juncker se o nějakém výkonu nedá mluvit. Když pod jejich vedením to dotáhla unijní Evropa tak daleko, že z ní utekla Británie a nějaký pan Erdogan si může otevírat hubu na německou kancléřku a Tunisko odmítne přijmout vyhoštěného tuniského teroristu, pak nelze než se dívat na inzerovanou jednotu a nedělitelnost jinak nez s hlubokou nedůvěrou.

Toto, podotýkám, není známka euroskepticismu. To je eurokriticismus a je třeba to důrazně rozlišovat.