Operátoři musí shromažďovat a uchovávat informace o pohybu ve virtuálním prostoru, který spravují, už proto, aby z nás mohli dostat peníze. Kdybychom tedy byli rigorózní a prohlásili každé uchovávání informací za průlom do ochrany soukromí, pak bychom museli žádat, aby operátoři naprosto přestali sledovat provoz a přestali vést záznamy, čímž pádem by nám nemohli posílat svoje nestydaté účty.

To je pochopitelně absurdní. Ovšem nikdo nestanoví, kde přesně leží hranice technické a ekonomické nutnosti na jedné straně a buzerace a fízlování na druhé straně. Jeden měsíc pro ukládání je v souladu s ústavou, zatímco měsíc a jeden den je protiústavní? Kde se v ústavě v pasáži o soukromí hovoří o časovém úseku? Zabředli bychom do labyrintu otazníků, kdybychom v tomto směru pokračovali.

Právo je lidské dílo a telekomunikační technika je taky lidské dílo. Zdá se však, že v tomto ohledu se technický vývoj střetává s naším pojetím toho, co je správné a co nikoli. Aby vám osoba XY mohla zatelefonovat nebo poslat SMS zprávu, málo platné, centrála mobilní sítě musí vědět, kde jste, jestli v Pelhřimově nebo v Honolulu. Něco vás vidí, něco vás lokalizuje, něco o vás ví. Je to nepříjemné, jenže to jinak nejde.

Když se ve dvacátých létech minulého století zaváděly na ulicích světelné semafory, lidé protestovali proti neslýchané buzeraci, která je nutí řídit se pokyny nějakých pitomých světýlek. Na červenou stůj, na zelenou jdi nebo jeď. Jak daleko má jít lidské ponížení, ptali se tenkrát lidé.

Ochrana soukromí je bezesporu ušlechtilá činnost, nicméně trochu připomíná kutálení kamene do kopce dle Sysifova vzoru. Technický pokrok je nezadržitelný a bůh suď, co nám vývoj techniky ještě přinese. Soukromí se nám rozplývá jak sněhulák na jarním slunci. Dat přibývá a nelze to zastavit. Co ale lze a co je třeba, to je nastavování jasných pravidel, jak s daty zacházet. Ve slušném demokratickém státě by problém zneužití dat neměl existovat. Řešení tedy zřetelně není v omezování dat, ale v tom, aby to byl slušný a demokratický stát.