Převedeme všechno na elektřinu. V prvním kroku zrušíme jaderné a uhelné elektrárny a dovezeme solární panely a větrníky z Číny, kde se vyrábějí za pomoci elektřiny z uhelných elektráren. Protože to soláry a větrníky nestačí, dovezeme kapalný plyn z Ameriky a postavíme plynové elektrárny. Elektřina zdraží, takže se hroutí průmysl. Aby se nezhroutil docela, musíme ho podpořit dotacemi a vysoké ceny energií je třeba kompenzovat taky chudší části obyvatelstva, aby se nebouřilo.

Toto je naprosto klasický socialismus ve své čisté podobě, řekne na první pohled ten, kdo socialismus nezažil. Omyl! On totiž ten socialismus skutečně socialistický zdaleka nebyl tak absurdní, jako je tento novodobý socialismus progresivistický. Nikdy si nevytkl za cíl něco jako „nerůst‟. Naopak: po celou dobu své existence honil a doháněl a předháněl prudce prosperující poválečnou ekonomiku svobodného světa. Oficiální cíl socialismu byl všeobecný blahobyt prostřednictvím optimalizace výroby na principu racionálního řízení podloženém analýzou a plánováním. Vedlo to k úpadku. Zároveň se vědělo, že motorem prosperity je individuální snaha a soutěž a po celou dobu své existence byly snahy o „debyrokratizaci‟ a „zefektivnění‟: čarovným slovem byl „chozrasčot‟, což bylo cosi jako „svoboda uvnitř řízeného systému‟. Nikdy to k ničemu nevedlo.

Všechna ta „zmírnění dopadů‟ Green Dealu jsou obdobou snah komunistických politbyr rozhýbat ekonomiku uvolněním pout. Proč se to nezdařilo tehdy a proč k ničemu nepovedou snahy současné?

Je to jednoduchá rovnice. Změna politiky rovná se změna osob. Jedno nelze uskutečnit bez druhého. Od Nuorgamu ve finském Laponsku až po Punta de Tarifa je na evropském kontinentu armáda osob mnoha pohlaví zaměstnána ochranou čehokoli před čímkoli. Tisíce institucí vznikly a naplno fungují. Pracují v nich miliony lidí. Každá z nich má za sebou svoji historii. Někdo ji musel prosadit proti odporu nepřejících. Není sily, která by byla schopna je eliminovat: každá má svoji úctyhodnou agendu a koná dobro. Ten systém není reformovatelný.

Namítnete: jak to, že socialistický režim padl, že se ruské impérium zhroutilo?

Způsobil to tlak svobodného světa. Hodně se mluví o Reaganovi a uzbrojení Sovětského svazu. Těžko soudit. Rozhodně ale zásadně působil příklad úspěchu svobodného světa ve srovnání se socialistickou stagnací. Po návštěvě libovolné západní země byl každý komunistický funkcionář pro věc komunismu napůl ztracen. Je doloženo, jak nahlodala Chruščova návštěva USA. Proto se táhl kolem impéria ten plot z ostnatého drátu a minovými poli, proto nechtěli nikoho nikam pustit. Sama existence Západu byl zásadní erozivní faktor pro komunismus jako systém. Režim se držel, protože byl provázán drobnými výhodami pro loajální služebníky, ale i ti věděli, že hodnota „výhody‟ zdaleka nedosahuje průměrnému standardu řadového občana na Západě.

Tohle v našem progresivním socialismu není. Západ jak jsme ho znali už není ani mimo EU, v Británii, USA nebo Austrálii. Socialismus se uchytil všude. Nemáme za plotem žádnou zaslíbenou zemi. Můžeme sice závistivě koukat na čínské mrakodrapy, dálnice a „vrtky‟, ale žít bychom tam fakt nechtěli. Žádný z činovníků těch nesčetných „agentur pro rovnost‟ neulehá do postele s myšlenkou „jestli já jim nedělám vola‟. Koná ddobro s pocitem správné věci. Nad vchodem do progresivního ráje je nápis: Zanechte vší naděje, kdo vstupujete.

Takhle to bude pořád.

_______________________________________________________________________________________

Na serveru Digineff.cz sledujte můj comics o Pérákovi, povídání o psaní a psaní o povídání, bláznivé nápady, recenze i vzpomínky Zlatá padesátá.

Z mých novinek:
V úterý jsem psal o Spielbergově Tintinovi.
Je to sice už starší film, ale kdo se zajímá o psaní, odnese si poučení.
Ve středu „z tvůrčí dílny‟, přemýšlím nad knihou Stephena Kinga O psaní, tentokrát je to o krácení již napsaného textu. Čtěte Digineff.cz.