Jistě, jde jen o jedno slůvko, ale cožpak jsme už všichni zapomněli, že jsme ještě před šestnácti lety žili v Československé socialistické republice a že jsme toto označení naší vlasti velmi rádi změnili? Už si nepamatujeme, že se tak ve východoevropském mocenském bloku kromě diktátora, Svazu sovětských socialistických republik, označovalo pouze Československo, Rumunsko a Jugoslávie? Že všechny ostatní východoevropské krajiny, jakkoli také v područí Sovětského svazu, si socialismus do názvu nedaly? A teď se nám po něm stýská? Už jsme zapomněli, že krvavý převrat, který přinesl prospěch jedině bolševické věrchušce a zbytek obrovské země uvrhl do narůžovo nalakované bídy, již jsme později tak ochotně převzali, si soudruzi pojmenovali jako Velká říjnová socialistická revoluce?

Podívá-li se člověk do polistopadového slovníku cizích slov, nalezne jednoznačné vysvětlení, co socialismus obnáší: totalitní politický režim jedné strany a ekonomický centrálně řízený systém založený na zespolečenštěném vlastnictví. Že se slůvka socialismus nebojí v západní Evropě, je vcelku pochopitelné, oni diktát jedné strany nezažili. My bychom se bát měli, socialismus je - podle slovníku předlistopadového - první fáze komunistické společenskoekonomické formace, k jejímž nejdůležitějším zákonitostem patří politická moc dělnické třídy vedené marxisticko-leninskou stranou, její svazek s ostatními pracujícími, společenské vlastnictví výrobních prostředků ve dvou formách (všelidové a skupinové), odstranění vykořisťování a antagonistických tříd, celospolečenské plánovité řízení ekonomiky a provedení kulturní revoluce. V onom slovníku můžeme objevit dokonce i tak absurdní tvrzení, jako socialismus uskutečňuje nejširší demokracii a umožňuje aktivní účast všech pracujících na řízení společnosti. Že jsou socialismus a demokracie dva naprosto neslučitelné, ba antagonistické pojmy, to nám autoři slovníku záměrně zamlčeli.

Proč máme tak krátkou paměť? Co si slibují lidé od strany, jež by se díky své politice, plánům i koketérii s komunisty mohla klidně pojmenovat po zaniklé socialistické straně? Vždyť do ČSSD přešli z Československé strany socialistické někteří její významní činovníci - kupříkladu nynější premiér Paroubek, poslanec a advokát regulovaného nájemného Křeček, první náměstek ministra pro místní rozvoj Král a řada dalších - proč by si tedy tito lidé nemohli přejmenovat svou stranu opět podle té bývalé, kolaborantské?

Zřejmě si už nepamatujeme, co hnusného nám socialismus přinesl a co všechno pěkného nám vzal. Není tedy divu, že už ani nevíme, že socialismus měla v názvu i strana, díky níž Evropa zažila největší válečné hrůzy - Národně socialistická německá dělnická strana. Ostatně nacisti začali tím, že, slovy Göringovými, označili Reichstag, jejich parlament, za demokratickou žvanírnu - a podívejme, kam až to dotáhli!

Ale co po slově, ze slova bychom hrůzu mít neměli. Bát bychom se měli lidí, kteří se socialismem ohánějí, socialismem zaštiťují, kteří socialisticky smýšlejí a kteří, spoléhajíce na naši krátkou paměť, by nám socialismus znovu rádi vnutili. Proto je vhodné a nutné význam a důsledky socialismu neustále připomínat. Protože jestli Češi ze socialismu nemají strach, znamená to, že ztratili jednu z nejdůležitějších vlastností člověka - vidět za slovy jejich význam a nevnímat je pouze jako zvuk.

Samozřejmě, dnes všichni někam spěchají, aby urvali svůj kus žvance, ale právě na 1. máje by se mohli zastavit a uvědomit si, že jde o lásky čas - nikoliv o svátek práce, který lidem naoktrojovali demagogickým, jim vlastním způsobem ... socialisté. A ze socialistů vzešli komunisté.