Před 66 lety bojovali Maďaři proti ruské přesile. Ano, pod velením maršála Koněva ruská armáda – nemá smysl si něco nalhávat o „sovětské armádě“ drtila pokus Maďarů vykročit samostatnou cestou. Sto tisíc mužů, tisíce tanků a děl, to vše nastoupilo a floskule o „utopení v krvi“ měla hrůzně reálný obsah. Ano, výročí mají tu vlastnost, že jsou každý rok… ale letos má zrovna toto výročí specifický význam. Na Ukrajině se Rusové pokusili udělat prakticky totéž, co provedli v šestapadesátém v Maďarsku. Rozdíl je v tom, že Západ nechal Maďary na holičkách, kdežto teď Ukrajině pomáhá.

Proč tehdy ne a dnes ano? Je to otázka pro historiky a politology. Jaderný pat samozřejmě existoval už tenkrát. Západní Evropa se v té době vyhrabala z trosek, ale těžko soudit, zdali byla slabší než je dnes. Velký rozdíl byl jistě v tom, že přežívalo vnímání Ruska jako spojence ze světové války, jeho vnímání jako vítěze – a samozřejmě trpné uznání rozdělení Evropy (pozor, Berlínská zeď vyrostla až o pět let později!). Ovšem asi to nejpodstatnější – evropská levice byla ruským komunistům přátelsky nakloněna a měla takovou sílu, že pomoc Maďarům byla nemyslitelná. Dnešní levice je naopak v opozici proti Rusku (třebaže to není všude jednoznačné), kdežto Rusové podporují nacionalistickou pátou kolonu v jednotlivých evropských zemích, zpravidla pravicovou. Souhrnně se dá konstatovat, že krvavý triumf Ruska v Maďarsku za trpného přihlížení Západu je připomínka, jak zásadně poklesl vliv Ruska na kontinentu. Poklesl, ale nevyhasl.

Stačí zajít na demonstraci vlastenců a poslouchat, co říkají ti lidé na tribuně. Kremelští vládcové, dříve rudí, dnes bílí – se opírali o zaslepence, dříve levicové, dnes nacionalistické.

Určitému typu lidí není ani rady, ani pomoci.