Po sto a dvou letech opět stojí na Staroměstském náměstí mariánský sloup. O jeho zkáze jsem věděl od dětství. Můj tatínek, narozen 1909, prožil naplno revoluční události z roku 1918 a zapůsobily na něho tak mocně, že ve svých devíti letech sepsal svůj první román. Jmenoval se Rozdrcené okovy a později ho vtělil do pátého dílu své pentalogie Sňatky z rozumu.

Nevyprávěl mi o žádné jiné události z té doby, jako o pádu sloupu. V jeho podání to tak bylo, že se jednoho dne přivalil ze Žižkova dav vedený ožralým anarchistou Frantou Sauerem a ten dav že sloup strhl.

Což je v podstatě pravda.

Je nabíledni, že tatínek vandalský čin odsuzoval a co je to platné, nějak se stalo, že ten odsudek sdílím. Jistě by měl radost, že se čtvrtého června podařilo repliku zničené památky vztyčit a že na vrcholu sloupu Bohorodička opět shlíží na Pražany. Protože její tvář je kamenná, může doslova bohorovně přehlížet bouři vyvolanou projektem a aktem obnovy. Konec konců, i v Lidových novinách se o obnově sloupu nevlídně vyjádřil Martin Zvěřina, vážený to kolega, jehož náhledy zpravidla sdílím. Není to podle něho akt vedoucí ke smíření, nýbrž triumfalismus a ten že si koleduje o revanš, i o znovuzboření znovupostaveného se zmiňuje.

Jelikož je kolega Zvěřina moudrý muž, vybízí mě jeho náhled k přemýšlení. Ke smíření sloup jistě neprovokuje. Opak je pravdou, záměr a pak realizace vášně spíš povzbudily. Kdo se, himllaudon, staral o vestfálský mír a rekatolizaci před tím, než si zarputilý sochař Petr Váňa usmyslel vrátit sloup na původní místo? Vášně hned tak neopadnou. Ale těžko si představit, že budou tak silné, aby nějaký nový Franta Sauer vyvolal dostatečně bořivý tlak. Sloup bude trčet jako divný prst a bude se kolem něho nadávat, že je to trapná replika, až časem oprší a zčerná a bude vypadat stejně jako repliky světců na Karlově mostě. Ostatně, i ty chtěla rozkurážená parta revolucionářů naházet do Vltavy. Za nějaký ten roček budou kolem něho běhat turisté a budou fotit barokní památku, jako si na Hradě fotí gotické průčelí katedrály svatého Víta z roku 1929.

Smíření se konat nebude, zapomnění asi ano. Česká astronomická společnost v těchto dnech připomněla důležitou funkci sloupu a na ní se možná s kolegou Zvěřinou shodnu jako na funkci užitečné: sloup stojí na poledníku, a sloužil tedy k určení místního pražského času. Na svém serveru astro.cz upozorňuje ČAS, že na Langweilově modelu Prahy je sloup znázorněn. Na dlažbě je namalovaná čára znázorňující pražský poledník. Takže ani oslava vítězství nad Švédy, ani symbol porážky na Bílé hoře: on je to gnómón!

Co bude dál, až vášně opadnou? Vypuknou nové. Na pořad dne přijde reinstalace pomníku maršála Radeckého, po Žižkovi největšího českého vojevůdce, bojovníka proti Napoleonovi i Turkovi. To bude teprve mela!