Pětidílný miniseriál Volha v neděli skončil. Shlédl jsem ho už celý. Podotýkám, že přes víkend jsem tu už o něm psal, a to jsem viděl jsem jeho jeden a půl dílu. V podstatě dodám jen málo.

Odehrává se v době normalizace, v sedmdesátých a osmdesátých létech. Volha, to je typ sovětského papalášského automobilu a zároveň i krycí estébácké jméno televizního šoféra Pekárka. To je skutečně všech šmejdů futrál a je to skutečně typ antihrdiny jako když zákon káže. ,K nějakému „obrácení Ferdyše Pištory“ ani v pátém dílu nedošlo. chvála bohu.

Jsem totiž pamětník, a to, co herci pod režií Jana Pachla v příběhu Karla Hynieho předvádějí, je tak přesvědčivé, že se mi dělalo už po dvaceti minutách šoufl. Asi tak, jako když v rozhlase poslouchám zvukové dokumenty z té doby .

Dobu jsem zažil už v dospělém, byť na začátku mladém věku, a byla tak hnusná, že si to dnešní generace už dospělých lidí nedokáže představit. Seriál má svoji linku, tragickou i groteskní, ale o ni tolik nejde, jako o ducha té doby. Debatuje se o tom, zdali tvůrci přehánějí nebo nedohánějí a do jaké míry je ztvárnění reality přesné. Jsou to trochu plané debaty. Žádný historický film nemůže být po vizuální stránce zcela věrný. Také žádný příběh nemůže vyjádřit všechno. Někdo by mohl namítnout, že televizní prostředí bylo i tehdy jaksi exkluzivní a tedy příběh nedává představu o tom, jak žili obyčejní lidé. Jenže v té době žili různí lidé různým stylem, někdo z normalizace profitoval, někdo byl pronásledovaný, jinak se žilo na venkově a jinak ve městě. Otrávený vzduch ale dýchali všichni, včetně těch, kdo ho tím smradem sytili. Pak je svým způsobem jedno, kde to „měření smradu“ provozujete. Moc bych si přál, aby mladí diváci pochopili, v čem ta atmosféra byla jedovatá. Třeba jim to pomůže rozeznávat vůni čerstvého vzduchu svobody od pachu ideologické falše. Bohužel, moc na to nespoléhám. Říká se, že společnost má paměť sahající dvacet let dozadu a co je za tou hranicí se stává pouhým mýtem, nepochopitelným bájným vyprávěním starců. Proto jsou řeči o historii jako učitelce moudrosti jalové. Minulost je ze své podstaty nepochopitelná, dokumenty vypovídají zkresleně a pamětníci jsou směšné figury.

Ale třeba mi někdo uvěří když řeknu, ano, takhle nějak to zhruba bylo, jenom že to bylo horší.

Tohle jsem tu psal už po shlédnutí necelých dvou dílů a nemám co měnit. Jen to podotknu, že o té době je asi nejlépe to vyprávět v žánru grotesky. Pamětníci ale trpí: slyšel jsem, že skuteční veteráni oddílu PTP byli naštvaní na Švandrlíka a jeho Černé barony: nebyla to žádná legrace, ale bolševický koncentrák se vším všudy. Takže i Volha je hodně přehnaná groteska, ale asi je to správné.

Tolik co do pojetí. Závěrem postřeh politický.

Postava Pekárek je posléze odhalena a pranýřována. Ale estébákům, těm sviním co lidi zavíraly a fízlovaly a mlátily a k donášení donucovaly, těm se nestalo absolutně nic. V seriálu ani v reálu.

O tom ale vznikne seriál, pokud někdy, až za dlouhou dobu.