Kauza Macinkových SMS odhalila tři podstatné skutečnosti: pád strany Motoristé sobě do politického suterénu, definitivní potvrzení, že prezident Pavel není prezidentem všech, jak sliboval, ale pouze té „lepší“ poloviny národa, a do třetice prohloubila o další metry už beztak hodně hluboký příkop mezi stoupenci bývalé vládní koalice a současné vládní koalice. Tady už nejde o politickou rivalitu, ale o veřejné spílání jedněch druhým v měřítku, které nemá v historii České republiky obdobu, prostě o nenávist až za hrob. Vytvořil se faktický blok opozice a Hradu, který bude Babišově vládě permanentně okopávat kotníky včetně trestních oznámení, takto neustále blokovat Poslaneckou sněmovnu a paralyzovat program současné vlády – ke škodě celé společnosti.

Nic z toho by se nestalo, kdyby v uplynulém desetiletí fatálně neselhala ODS, ve větší míře, a v té menší KDU-ČSL Obě strany dostaly do vínku pravicové ideály (ta druhá již v roce 1919), které se dají pro stručnost a názornost definovat jako tři opěrné sloupy pravicového/konzervativního pohledu na svět: silný národní stát, tržní ekonomika a heterosexuální rodina jako jediný a nenahraditelný zdroj dalších generací. Kdyby se během uplynulých deseti let těchto sloupů nevzdaly a nepřistoupily na bruselské panevropanství, dotační ekonomiku, která je „rodnou sestrou“ té plánované komunistické, a kdyby netolerovaly „manželství pro všechny“ včetně kšeftování s dělohami žen, nikdo by o nějakém Macinkovi a Turkovi jakživ neslyšel a na Hradě by neseděl aktivistický prezident, nehorázně stranící pouze části politického spektra, instantní produkt marketingové agentury, protože zdravá politická scéna by dokázala vygenerovat autentického prezidentského kandidáta a též ho zvolit. A také příkop mezi tzv. progresivisty a konzervativci by byl docela mělký, poněvadž díky zkušenostem s komunistickou totalitou neměl neomarxistický progresivismus v Česku kořeny a ujal se až po eurounijním importu po roce 2009.

A právě tomuto eurounijním importu nedokázaly strany ODS a KDU-ČSL čelit, zradily své původní programy a deformovaly českou politickou scénu. Západní civilizace, k níž se Česko ještě v rámci společného státu se Slováky po roce 1989 připojilo, dnes trpí útokem další rozbíječské ideologie, která je mnohem rafinovanější, než byl komunismus. Komunisté se bezelstně nazývali komunisty, kdežto dnes žádný progresivista nepřizná, že je progresivista. Stoupenci této ideologie, která má kořeny v neomarxismu „frankfurtské školy“, maximálně připustí, že jsou liberálními demokraty, protože název liberální demokracie je dohodnutá vývěsní tabule, pod níž se houfují. Tvrdí, že jen oni jsou ryzími demokraty, že jim jde pouze o pokrok, o práva menšin, o rovnoprávnost žen a ochranu dětí před násilím, proti čemuž přece žádný slušný člověk nemůže protestovat, a když se přece jen někdo proti tomuto „konání dobra“ postaví, je dezolát, tmář a zpátečník, násilník, homofobní hovado, ruský kolaborant a v neposlední řadě škůdce planety, poněvadž jako každá ideologie si i neomarxistický progresivismus vytvořil ikonu nepřítele, proti kterému je třeba bojovat – aby bylo možno pod tento boj skrýt všechny rozkladné akce proti stávajícímu systému. Pro komunismus byl takovým nepřítelem kapitál, progresivisté si jej udělali ze změny klimatu, neboť pod hlavičku boje proti této změně lze skrýt akce, jež mají přimět lidi, aby opustili tradiční zvyky, tradiční styl života, aby už nešli za štěstím podle svých představ, nýbrž za štěstím, který pro ně jednotně naplánovali oni, protože přece jen oni vědí, co je pro lidi dobré, jak to věděli i komunisté! O skutečném cíli boje proti změně klimatu se už „zelení“ progresivisté několikrát prořekli, když se nechali slyšet, že bez demontáže kapitalismu a bez totální změny lidského chování, např. vzdání se konzumace masa, letecké a individuální dopravy, nelze planetu před změnou klimatu zachránit.

Globální ideologický střet mezi progresivisty a konzervativci je pak scéna, na níž se odehrává i česká politická hra. Výraznými hráči, kteří kopou za progresivismus, jsou v českém prostředí strany TOP 09 a Piráti, shodou okolností?! obě založené v červnu 2009. Přestože se definují jinak, podle Wikipedie TOP 09 jako středopravicová liberálně konzervativní (což je sám o sobě protimluv) a Piráti jako středová až středolevicová liberální, skutky prozrazují, že obě strany jsou krajně progresivistické. Obě propagují větší integraci EU, rozuměj ideu panevropanství, v níž by se národní státy rozpustily, obě podporují dotační ekonomiku, kterou praktikuje současná neomarxistická administrativa v Bruselu, obě se vehementně staví za „manželství pro všechny“ a podporují aktivisty, prosazující v českém prostředí doktríny, jako je třebas genderismus nebo hnutí LGBTQ+.

Po roce 2017 se k této dvojici připojilo na celostátní úrovni hnuti STAN, definující se též jako středové až středopravicové liberální, ve skutečností stejně progresivistické jako předchozí dvě strany.

Nelze vyčítat Petru Nečasovi, že v roce 2010 vzal do vládní koalice TOP 09, poněvadž rok od založení této strany se ještě nemohl orientovat v jejím skutečném zaměření, ale lze to plným právem vyčítat Petru Fialovi, od roku 2014 předsedovi ODS. To už bylo směřování obou českých progresivistických stran jasně patrné a ODS se od nich měla důrazně distancovat. Akademicky vzdělanému politologovi Fialovi mělo být zřejmé, že po roce 2017 je trio progresivistických stran pro jeho ODS nebezpečnější než sociální demokracie a samozřejmě i než vyčpělá KSČM, že jeho paktování s těmito stranami povede k tomu, že v uvolněném ideovém prostoru vzniknou nové protestní politické subjekty, které se stanou přirozenými spojenci Babišova ANO, připraví ODS o voliče a následně porazí.

Také o tom, jaký vítr vane z Bruselu, musel mít profesor politologie Petr Fiala zcela reálnou představu, což dokazují jeho tehdejší výroky na adresu EU, takže si byl nepochybně vědom progresivismu, jenž EU ovládl. Místo toho, aby se ODS od této ideologie distancovala a pragmaticky si hledala partnera v Babišově hnutí ANO, provedla pod Fialovým vedením pravý opak, nastartovala program ANTIBABIŠ a v TOP 09 našla spojence, s nímž a s KDU-ČSL vytvořila volební koalici Spolu. Následně po volbách v říjnu 2021 přizval Fiala do kabinetu ještě Piráty a hnutí STAN, takže jeho vláda se zcela ocitla ve vleku progresivistických stran. Proto se jako premiér stal nejposlušnější hlavou státu v celé EU a dovršil zpronevěru idejím, na nichž tuto stranu vybudoval Václav Klaus. KDU-ČSL pod vedením Mariana Jurečky pak provedla stejný veletoč, naprosto se odcizila křesťanským ideálům, především týkajících se role a významu rodiny, a slovo „křesťanská“, první v názvu KDU-ČSL, je dnes pustým výsměchem.

Kdyby obě pravicové strany neselhaly a vymezily se proti eurounijnímu neomarxistickému progresivismu, vypadala by dnes česká politická scéna úplně jinak. Strany jako TOP 09 a Piráti by živořily na samém okraji politického spektra a staly by se mikroskopickými jako komunisté. Hnutí STAN by zůstalo na komunální úrovni, existence SPD by ztratila smysl a Motoristé sobě by nikdy nevznikli, natož Rajchlovo hnutí PRO. Rozhodujícím hráčem by se stala dominující ODS, která by se po vymezení vůči eurounijnímu progresivismu přiblížila 40 % voličských preferencí, a pokud by nemohla vytvořit jednobarevnou vládu, sekundovala by jí KDU-ČSL, zatímco hnutí ANO, ona náhrada sociální demokracie, by bylo odsouzeno do role opozice.

Takto, pohřbeny v progresivismu a odtrženy od svého původního elektorátu, spějí obě strany ke zkáze, která vlastně už KDU-ČSL postihla a Kupkovu ODS čeká. Skutečně pravicoví politici buď obě strany už opustili (Kalousek) nebo se uchýlili do komunální politiky, viz Čunek a Kuba, i když ten druhý se pokouší prostor, který ODS vyklidila, zaplnit novým politickým pravicovým subjektem.

Zánik ODS a KDU-ČSL by mohl být voliči ukraden, kdyby tyto strany nenechaly pravicové antiprogresivistické pole ležet ladem, kdyby se nedopustily smrtelného hříchu politologie, když pilíře demokracie bez přívlastků a její konzervativní opěrné sloupy v podobě národního státu, tržní ekonomiky a tradiční rodiny nechaly ležet jako smetí na ulici, kde je sebraly strany a hnutí z politického suterénu. Proto zde dnes máme na jedné straně „hodné a slušně vychované chlapce“ à la Rychlé šípy s Mirkem Dušínem v čele, jehož klonem je Petr Fiala se svým chlapeckým úsměvem a uhlazeným vystupováním neúnavného bojovníka za „dobro“ a jediného ochránce demokracie, jak se tituluje, na straně druhé „nevychované a libové frajery“, jako je Filip Turek, a nacionalisty v SPD Tomia Okamury, dohromady připomínající v tomto foglarovském příměru spíš Bratrstvo kočičí pracky. Jenže, jak se ukazuje, pouze toto Bratrstvo kočičí pracky má vůli čelit eurounijnímu neomarxistickému progresivismu, trvat na národním státu, požadovat zrušení dotací, které přinesl „Green Deal“ , jenž spolu s molochem ideologicky formulovaných směrnic a reglementací rozvrací evropskou ekonomiku a znemožňuje vybudovat obranný průmysl, a nepřestat pokládat za základ západní společnosti manželství muže a ženy, nikoli nějakých třetích pohlaví.

Český volič, pokud není fanatickým stoupencem ani jedné strany – to je ten kritický milion nerozhodnutých – tak stojí před dilematem, zda volit „ty slušné hochy“, kteří ale otevírají Česko progresivistické ideologii, jež nejen autorovi tohoto článku zavání čím dál tím silněji komunistickou totalitou, nebo dát hlas těm „neslušným a nevychovaným chlapcům“, kteří sice nemravně jezdí po dálnici dvěstěpadesátikilometrovou rychlostí, vydírají prezidenta a čelí trestnímu stíhání, neboť na současné politické scéně jen oni skýtají naději, že postup progresivismu zastaví, jako jej zastavil Ronald Trump v USA. A jestliže někdo namítne, že je to falešná naděje, že nic nedokáží, existuje pouze jediná možnost, jak se o tom přesvědčit – dát jim šanci, aby to zkusili.