Jak to vypadá, přímá volba prezidenta, tento evergreen našich politických stran a jejich volebních programů, který měl vítězství už v kapse, se z parlamentu opět potichu vytratí, aby byl od něj až do příštích poslaneckých voleb zase pokoj.

Návrh na přímou volbu prezidenta prošel sněmovnou překvapivě hladce. A to i přes některé výhrady a nápady s různými omezeními prezidentských pravomocí, s nimiž ovšem strany přicházely spíš jen z toho důvodu, aby neztratily před voliči glanc a zachovaly si v jejich očích pověst udatných bojovníků.

Nyní ale veškerá tíha rozhodování leží na Senátu - a zejména na senátorech za ČSSD, bez jejichž hlasů návrh spadne pod stůl. Jenže socialističtí senátoři se začali ošívat. Jsou mezi dvěma ohni. Vědí, že přímá volba prezidenta prošla jen díky tomu, že poslanci se dostali do slepé uličky: "lid si to žádá", a tak žádná strana nechtěla by být tou, která návrh potopí, jelikož by jí to později její protivníci mnohokrát omlátili o hlavu. Na druhou stranu tady taková volba nemá tradici a hrozí nebezpečí, že se o trůn na Pražském hradě začnou ucházet i obskurní postavičky, kterým bude stačit jen to, že umí dobře mluvit a mají dost peněz na kampaň - a není vyloučeno, že některá vyhraje.

Ne snad, že by volba nepřímá byla bůhvíjaké terno, které nás před tímto nebezpečím uchrání (vzpomeňme například kandidáta Jaroslava Bureše, před volbou leštícího své embéčko), ale přece jenom jsou strany jistým garantem aspoň toho, že na Hrad budou kandidovat serioznější osobnosti.

A tak socialističtí senátoři váhají. Straší je postava Tomia Okamury, který dostal v různých internetových anketách nevídanou podporu podobně jako další apolitické osobnosti (připusťme, že spousta hlasů byla recesistických, ale jako výstraha posloužily víc než dobře). Cítí zároveň odpovědnost vůči své straně, protože pokud by se prezidentem stal člověk, jehož budou její voliči nesnášet, vina padne na ni, Stejně tak ale padne vina na ČSSD, pokud jejich zásluhou přímá volba neprojde. Další, pro mnohé senátory ne nepodstatná námitka tkví v tom, že Senát by tak ztratil jednu z mála možností, kdy může dát najevo, jak na něm záleží. Bez něj prostě prezident být zvolen nemůže.

Ale nemylme se, že Senát nemá v naší mladé demokracii své místo. Podle průzkumů jej drtivá většina občanů považuje za instituci zhola zbytečnou, přitom pravý opak je pravdou. Senátoři už mnohokrát zarazili pitomosti, které jim poslala sněmovna, často nějaký návrh zákona opravili anebo doplnili o rozumná ustanovení. Však si vzpomeňme, jak všichni dychtivě očekávali, co Senát provede se zákonem o výherních automatech, který poslanci dokázali tak zmršit, že jediný, kdo by se nakonec smál, by byly loterijní firmy. Senát má prostě tu smůlu, že se o jeho zásluhách tolik nemluví, jeho jednání nejsou přenášena Českou televizí a v jeho lavicích nesedí arogantní individua, která by přitáhla mediální pozornost jako třeba David Rath ve sněmovně.

A tak nám nezbývá než doufat, že senátoři budou mít nakonec i v tomto případě tolik rozumu, aby přímou volbu prezidenta republiky odmítli. I když na druhou stranu... Tomio Okamura by nemusel být nijak špatný prezident.