Bývalý německý kancléř Gerhard Schröder vyvolal minulý týden podiv, když odjel do Moskvy, prý na dovolenou, protože je tam hezky. Ve středu se vrátil a poskytl rozhovor Sternu a televizi RTL. Válku, ve které už podle odhadů zahynulo na obou stranách sto tisíc lidí a tři miliony musely uprchnout označil za „chybu ruské vlády“.
Je otázka, do jaké míry a kde je tato zkorumpovaná kreatura a velezrádce brána vážně a zda ho lze pokládat za seriózního vyjednavače. Ten by neběžel za novináři – spíš jde o ovlivnění veřejného mínění a dodávku argumentů mírotvůcům usilujícím o Mnichov. Nicméně je dobře se podívat, co k přežvýkání předhodil:
„Pokud se podíváte na problémy, které jsou skutečně relevantní, jsou řešitelné. Za prvé, Krym: absurdní je představa, že ukrajinský prezident Zelenskyj vojensky dobude na Rusku Krym. Kromě tatarské menšiny je tato oblast ruská. Bývalý sovětský stát a stranický vůdce Nikita Chruščov ho přidělil Ukrajině, která byla tehdy součástí SSSR. Pravděpodobně předpokládal, že Sovětský svaz bude trvat stejně dlouho jako katolická církev, což se naštěstí nestalo. Mohli byste to vyřešit na časové ose, možná ne až za 99 let jako v Hong Kongu, ale nejdřív v příští generaci. Za druhé, členství Ukrajiny v NATO. Kdo tomu naštěstí na summitu NATO v roce 2008 zabránil? Angela Merkelová a Frank Walter Steinmeier. Bylo to moudré rozhodnutí a dokonce i pan Zelenskyj řekl, že existuje alternativa, jako je ozbrojená neutralita pro Ukrajinu, bez členství v NATO, jakou má Rakousko. Donbas je složitější. Minská dohoda stanoví, že Donbas musí zůstat součástí ukrajinského státu, ale zároveň bude mít ruská menšina větší práva. Ale Ukrajinci dokonce zrušili na Donbasu dvojjazyčnost. K tomu bude muset být nalezeno řešení založené na švýcarském kantonovém modelu.“
Na jiném místě pokračuje:
„Můj dojem je, že v Rusku panují skutečné obavy z obklíčení, živené historií. A bohužel jsou oprávněné... Můj dojem dále je, že oni stojí o vyjednání řešení. Diskutovali jsme o tom, jaké by řešení mohlo být. Kdo vážně věří, že by se ruský prezident mohl ještě někdy vzdát Krymu ?“
Za pozornost stojí několik bodů.
Zmínka o nevratnosti Krymu, ale zároveň zmínka o Hong Kongu a řešení v další generaci. Není to poprvé, kdy se podobná myšlenka na scéně ocitá – vize jakéhosi odložení řešení za účelem uklidnění situace.
Donbas v souvislosti s kantonálním řešením. Švýcarsko je se svými kantony světově unikátní příklad, různé národy v jednom státě se obvykle servou. U nás to dopadlo tak, že Němci nás chtěli nejdřív vyvraždit a pak jsme je vyhnali do Německa a se Slováky jsme to vydrželi dva roky. Kantonální řešení předpokládá, že účastníci pokládají ideu společného státu za rozhodující a nešilhají za hranice k „Velkoněmecku“ nebo „Velkofrancii“ nebo „Velkoitálii“. Takže reálnost této vize je na úrovni úvah o Hong Kongu.
Ozbrojená neutralita, to je nový zajímavý pojem. Rakousko má důstojnou armádu, v roce 1956 v souvislosti s povstáním v Maďarsku byla připravena bránit zemi i proti Sovětům, kdyby chtěli překročit hranice. Podle něho by ozbrojená neutralita mohla být pro Ukrajinu alternativou k členství v NATO. Znamenala by garance Evropské unie (nebo snad NATO?) včetně přítomnosti vojenského personálu? Fantazie nabízí širokou škálu možností.
Spíš to ale jsou vzdušné zámky, která mají pomoci argumentačnímu arzenálu Putinovy páté kolony. Brzy tedy zase uslyšíme, že „Putin se chce dohodnout, ale Západ chce bojovat do posledního Ukrajince“.