Rozum zvítězil, zatím v Americe
O zelené je teď u nás velký zájem v souvislosti se stranickou čistkou, k níž sáhl zelený předseda Bursík. Situace se tedy vyvíjí podle pouček z politologických učebnic. Jakmile je strana ideologická, vždycky v ní musí vzniknout křídlo, které bude lpět na čistém a ještě čistším lpění na idejích. Pokud ta strana zapadne do praktické politiky, její vedení nutně musí dělat kompromisy a od ideálů se vzdálí. Nemůže být jinak.
Problém zelených spočívá v tom, že jejich ideologie je dlouhodobě úspěšná. Zelenou agendu tak či onak převzaly všechny politické strany demokratického světa. Ochrana životního prostředí patří k základním kamenům každého volebního programu. Za této situace se mohou zelení profilovat jen krajními postoji. K nejsilnějším zbraním jejich arsenálu patří odpor vůči jaderné energetice a pacifismus. V našem politickém prostředí je to ještě eurooptimismus – ze strany evropských institucí cítí naši zelení silnou podporu. Ostatně i jejich poslední neúspěšný parlamentní boj se odehrál pod evropskou vlajkou. Potíž je v tom, že odpor proti jádru a pacifismus jsou pěkná konverzační témata, když nehrozí žádná ekonomická a mezinárodní krize. V současné době jsme po uši v jednom i druhém. Energetika patří na seznam nejvýznamnějších problémů, právě tak jako íránské jaderné a raketové zbrojení. Extrémní postoje zelených proto nepříjemně připomínají řezání větve pod vlastním zadkem. Což ovšem ještě nikdy ty „ideologicky čisté“ nepřimělo k tomu, aby pustili pilku z rukou.
