Třebaže každá analogie kulhá, představme si, že by nám denně házel nějaký uličník do oken kamení a každou chvíli nějaké rozbil. Co uděláme? Zavoláme strážníka? Výtržník mezitím uteče nebo se schová v partě kamarádů. I kdyby ho policajt chytil za ucho, může mu maximálně pohrozit zdviženým ukazovákem a dovést k rodičům. Ti chlapci vyhubují a druhý den nevychovanec háže kamení dál. Jednoho dne pohár naší trpělivosti přeteče, my vyběhneme z domu a rozbíjení svých oken vyřešíme několika fackami.
Co má dělat Izrael, jestliže sedm let létají denně na jeho území desítky raket, které rozbíjejí domy a zabíjejí civilisty? Obrátit se na OSN? K smíchu. Bezzubá organizace nanejvýš napíše nějakou rezoluci, v níž beztak mezi řádkami čteme, že si to Izrael zavinil sám, a tím to skončí. Teroristé se zasmějí a budou rakety, případně své „mučedníky“ odpalovat vesele dál.
Nelze se tedy divit židovskému státu, že na neustálé vraždění svých občanů zareagoval podle úsloví „na hrubý pytel hrubá záplata“. A že při takové rezolutní odpovědi zahynulo kromě teroristů i pár civilistů včetně dětí? To je nesmírně smutné, leč nezapomínejme, že Hamás útočí s cílem zabíjet zejména civilisty a děti. A kdyby měly jeho rakety Kásam větší dostřel a účinek, už dávno mohla být z Izraele mrtvá poušť.
Jistěže za nějakou dobu přijde místo války dialog, v němž se obě znepřátelené strany pokusí najít nějaké mírové řešení. Spolu s Izraelci ale doufejme, že do té doby se izraelskému letectvu podaří zničit co nejvíc skladišť raket a co nejvíc podzemních tunelů, jimiž se tyto zbraně do Pásma Gazy pašují.