Ráno jsem zaskočil do naší sámošky pro chleba – bez roušky a také paní pokladní se na mě usmála, když jsem ji pozdravil. Nicméně, jak jsem se tak po místnosti rozhlížel, jedna paní tam roušku na obličeji měla a později, v Praze, jsem tu a tam někoho s rouškou zahlédl.

Byla to pěkná otrava, tyhle roušky. Nepochybuju ale, že smysl měly. Ideologické žvásty o nesmyslnosti roušek a o jejich zotročovacím vlivu jsem celou dobu pokládal za jednu z největších pitomostí s uplynulým koronairovým kolotočem spojených. Byl to nesmysl toho druhu, jako že je očkování škodlivé a že rodit se má doma. Tahle fáma byla podpořena rádobylogickým argumentem, že virus je tak mrňavej, že tkaninou prolétne, ani si jí nevšimne. Jo, je mrňavej, ale nemá vrtuli a aby někam letěl, potřebuje nosič a to jsou částečky v našem dechu a ty už jsou v tkanině zachytitelné. V zimě, pokud si na to vzpomenu, to vyzkouším – až bude mrznout a půjde pára od pusy. Dám roušku a uvidím, co se s obláčkem páry stane.

Asi by bylo rozumné si roušku nechat v šupleti a občas ji použít. Určitě to bude hodně lidí dělat a bylo by zpozdilé jim to vyčítat. Necítí se bezpečně, vezmou si roušku. Nic špatného na tom není. V asijských zemích potkáte člověka s rouškou každou chvíli.

A tak, sbohem, rouško, ale zahazovat tě nebudu. Jen si popřeju, abys v šupleti zůstala co nejdéle.