Jakmile ministerský předseda ujistí občany, že jejich vklady jsou v bezpečí, a ve stejnou dobu jeho vláda nechá uzavřít burzu a bankám nařídí prázdniny na neurčenou dobu, je důvod proč běžet k bankomatu a vydojit, co z něho půjde – dokud to půjde. Což Řekové masivně dělají.

Situace se vyhrotila poté, kdy se Tsiprasova vláda rozhodla vypsat referendum o přijetí či nepřijetí dohody s Evropskou unií. Smysl tohoto kroku je jasný, Tsipras ví, že jím uzavřený kompromis je pro Řeky nepřijatelný, a na druhé straně nechce vypadat jako gauner, který něco domluví a pak to nesplní. Referendum mu má poskytnout alibi. Jenže Unie má poskytnout peníze. Takže je tu střet alibi a peněz. Je to v podstatě standardní obchodní jednání. Stojí Unie o vypálení petardy v obchodě s porcelánem? Pokud ne, musí zaplatit, tak je to prosté.

Háček je ale v tom, že v jistém smyslu je petarda už odpálena. Krach Řecka je současně krachem jednoho konceptu směrování Unie. Jeho smysl měl být ve vyrovnání ekonomických úrovní v odlehlých částech Evropy. Každý stát má své více a své méně prosperující regiony a těm méně prosperujícím se snaží pomoci, to se děje na národní úrovni v České republice také. Ukazuje se, že ne vždy to funguje. Koncept dostal hodně bolestnou ránu.

Má dopady i na naši vnitropolitickou scénu. Euro nemáme. Budeme ho někdy chtít? I u nás se v této souvislosti chystá referendum. Bude to referendum o něčem, co bylo rozhodnuto a co jsme přislíbili, to je jedna pravda. Druhá pravda je, že se poměry změnily od doby, kdy jsme s něčím souhlasili a přislíbili to, a změnily se natolik, že ty sliby přestávají mít opodstatnění. Je to jako kdyby si partneři slíbili sňatek a pak se ukázalo, že jeden je narkoman a alkoholik – má potom ten slib mravní závaznost? No a samozřejmě to vše posílí protiunijní nálady. A ty mají mnoho podob a zdrojů, na jednom kraji je to odpor ze strany liberálů zastávajících svobodný trh a svobodné rozhodování a na opačném pólu jsou dobrovolní i mimoděční agenti ruského imperialismu usilujícího o obnovu impéria, přičemž rozbití Unie se mu jeví jako prvořadý (a navíc splnitelný) cíl.

Kdybych si měl tipnout, řeknu, že se situace kolem Řecka nějak urovná, přinejmenším dočasně. Převládající atmosféra v Evropě totiž vychází ze zásady, že budeme dělat i šílené přešlapy proti zásadám zdravého rozumu, jen aby byl klid. Ale pořád to dělat nejde. Z přešlapu se nemůže stát norma.