Neviditelný pes
První český ryze internetový deník. Založeno 23. dubna 1996Ran jak´ vo Božím těle
Nic jsem neříkal a poslouchal. „Že by vypukla revoluce?!“ dodala manželka zamyšleně. Tuto možnost jsem zvažoval. Revoluce, případně jiné veřejné trachtace spojené s demonstracemi se u nás pořádají většinou ve dvacetiletém intervalu – 1918 - 1938 -1948 (to byla výjimka) - 1968 - 1989 (prakticky to však začalo v osmdesátým osmým) a tak podobně. A máme rok 2008.
Ovšem poslední revoluce, kdy se pořádně střílelo, byly v roce 1848 a pak 1945. A to je stoletý interval, takže to nějak na tu střelbu nevychází. A že by Paroubek s Rathem v čele průvodu ozbrojeného odborového hnutí táhli na Hrad, to se mi fakt nezdálo pravděpodobné. Ne, že by se to určitě Rathovi nelíbilo, ale není na to doba, že.
Vyběhnu do prvního patra na balkon, ale vidět nic moc nebylo. Jen směrem k Hradčanům za barákama, které tam stíní, zněla střelba a rozlévala se záře.
„Co je?“ ptala se snacha, když jsem jim proběhl obývacím pokojem. „Nevím,“ odpověděl jsem. „Venku se střílí jako vo Božím těle!“ A v tom mně to napadlo. To bude ono! Tahle stará průpovídka, co jsem ji slýchával od babiček, asi ukazovala řešení. Střelba jak o Božím těle! Vždyť jsou Velikonoce! Dneska je Bílá sobota! Zvony se vrátily z Říma! A starý velikonoční zvyk předpokládal vypalování petard a světlic a tak. No jo, jsou svátky a né revoluce!
Teď bych chtěl být v Betlémě! A nebo u Božího hrobu! Ne, že bych byl věřící křesťan, ale přeci jen….. Tam musí být sláva!
Vlastně ne! Tedy určitě ne! Nechtěl, bych tam být. Zaprvé se tam určitě nestřílí, to si dneska nikdo nelajsne. A navíc v tyto dny je lidí v Jeruzalémě a nedalekém Betlémě jako much. A nejen křesťané. Židé slaví Pesach, tedy osvobození z babylonského otroctví pořádáním maškarních karnevalů a radováním se a také, což není u židů příliš rozšířené, popíjením. A vůbec veselením. Městem se toulají davy křesťanských zbožných poutníků, prolézají starým městem, tam, kde kolem křesťanských památek bydlí muslimové (Obr. 1). Poutníci se strkají a mačkají ve stopách Ježíšovy poslední cesty v úzkých uličkách Via Dolorosa (Obr. 2), která vede až na Golgotu. Do chrámu Božího hrobu.
U chrámu Božího hrobu je většinou narváno. Ono je tam vždycky plno, ale o Velikonocích by tam údajně nepropadlo ani vejce. Nedbejte na moji fotografii, na které vidíte skoro prázdno a pusto. (Obr. č. 3) Takhle to tam zažijete v době, kdy se ve Svaté zemi hodně střílí. Tedy ne přímo kolem Božího Hrobu, ale tak nějak vůbec.
V zásadě si můžete vybrat. Buď bude kolem Božího hrobu lidí jako máku – tak je to většinou a o velikonočních svátcích obzvláště – no anebo tam bude málo lidí, nebudete muset stát frontu, ale to je zase nepříjemné z uvedených důvodů. Třeba když je intifáda.
Do chrámu se vchází monumentálními vraty. Klíče od na obrázku momentálně otevřených velikých vrat jednoho z nejdůležitějších křesťanských chrámů, který leží na území Izraele – druhá půlka vchodu je již století zazděná - má v držení již od doby Saladina (správně jménem Salah Ed-din Jusuf Ibn Ajubem) jistá muslimské rodina.
Saladin dne 2. října 1187 dobyl Jeruzalém. To vyvolalo třetí křížovou výpravu, kdy se král Richard Lví srdce pokusil dobýt Jeruzalém zpět. Roku 1192 došlo k uzavření příměří a dohody z Ramly, která zajišťovala volný přístup křesťanským poutníkům do města. Tato dohoda byla výhodná pro obě strany, protože křesťanům zůstaly zachovány některé palestinské přístavy a Saladin vrátil svaté křesťanské relikvie. Kompromis umožňuje od té doby křesťanským poutníkům navštěvovat Boží hrob a další svatá místa v Jeruzalémě.
Součástí dohody bylo, že chrám je zůstane sice v křest’anských rukou, ale klíče od vchodu budou vlastnit muslimové. Vybraný zástupce muslimské jeruzalémské rodiny tak již po staletí přichází ráno před bránu chrámu Božího hrobu. Vystoupí na žebřík, který je opřený o dřevěnou bránu a malým okénkem ve dveřích podá klíče zástupci křesťanů, který byl po celou noc uvnitř. A ten zástupce chrám otevře.
V chrámu jsou ovšem mniši ortodoxní řecké katolické církve, protože se v době válek mezi křižáky a Saladinem postavili proti křížovým výpravám.
Stejným, ale opačným postupem se pak večer chrám Božího hrobu uzamyká.
Saladin sám prý do Chrámu nikdy nevstoupil s poukazem na to, že by tak mohl znesvětit svatá místa křesťanů. A nechal na památku svého vítězství postavit naproti Božímu chrámu Saladinovu věž, která na první pohled vypadá spíš jako věž křesťanského kostela.
Projdete-li prvně celou Via Dolorosa, tedy Křížovou cestu, navštívíte-li potom prostory, v kterých údajně probíhala poslední večeře Páně (obr. 4) (Pak tam byla mešita - na zdi je tam vidět ještě zbytek části muslimské mešity) a vstoupíte-li do chrámu Božího hrobu, můžete být stokrát takzvaně ateisté a stejně to vyvolá ve vás obrovský dojem. Utvrdíte se v přesvědčení, že Jeruzalém je skutečně mimořádně město a místo.
Poslední tři zastavení Krista na cestě na Golgotu jsou navíc přímo uvnitř obrovského chrámu Božího hrobu, tedy spíše, jak je tomu v Izraeli v křesťanských památkách vícekrát, do „souchrámí“. Tedy soustavy mnoha uvnitř spojených historických chrámů a památek.
Nechá-li vás chladnými obraz nad místem, kde byl podle Bible Kristus sejmut z kříže (obr. 5), rozhodně zůstanete stát v údivu, i když nejste věřící křesťané, nad projevy víry těch, kteří poklekají či popoléhají na kámen, na který byl Ježíš položen (Obr. 6). Těžko se to vysvětluje a fotografie ukazují jen hru světla, ale duch onoho místa nemohou nahradit. Tedy alespoň ty fotografie, které dělám já. Kdybych se mýlil, byl bych rád.
Abyste vstoupili do samotného Božího hrobu, což je dosti velká stavba postavená uvnitř v sále vnějšího velikého chrámu (Obr. 7), musíte si vystát docela slušnou frontu. Děsím se představy, že bych tam chtěl jít na Velikonoce! Ortodoxní kněží východního ritu dohlížejí na křesťanské poutníky, mezi kterými je mimo jiné dosti bezvěrců a židů, a udržují pořádek.
Uvnitř jste jen pár minut. Tma a hořící svíce a ve tmě a spíše tušené než viděné obrazy, svícny a květiny a drtivá monumentalita přímo zhmotnělé víry v Božího syna. Kněz nic nenamítal, když jsme mu ukazoval že nesu dovnitř připravený foťák. Jen tak, když slyšel slovanský jazyk, trošku se usmál a trochu ušklíbl a pak přimhouřil oči. Výsledek máte tady. Fotografie z vnitřku Božího hrobu. (Obr. 8)
Co byste chtěli víc na velikonoční pondělí vidět? Duchovní, i když nikoliv fyzický hrob člověka, který byl na začátku křesťanství, ale který sám sebe považoval za toho nejčistšího a nejvěrnějšího vyznavače izraelské víry. V jeho jménu a na jeho idejích vyrostla později obrovská církevní organizace, která pak po staletí nejen vzdělávala a budovala, ale také pronásledovala pod vystaveným křížem s „tělem ukřižovaného žida (Ježíše)“ a ve jménu církve, kterou založili jeho učedníci, všechny židy, neboť když Pilát Ponský navrhoval, že dá Ježíšovi milost, farizejci prý pravili: „Krev jeho na nás a naše děti.“
Jako potomci husitů to myslím celkem dobře chápeme.Ježíš byl přesvědčen, že právě on vyznává tu správnou a pravou víru a protestovat pro kupčení v Chrámu . Hus byl sám o sobě přesvědčen, že on je ten nejsprávnější katolík a křesťan, že církev katolická hřeší - mimo jiné kupčením s odpustky. Křesťané Husa dones považují za odpadlíka. A když Husa upálili, jeho věrní husitští křesťané s písní „Kdož sú Boží bojovníci„ bojovali proti všem …. katolíkům A říká se jim od té doby protestanti. Tak už to v tom životě chodí.
Češi, co mají tu husitskou křesťanskou víru pořád v sobě a navenek tvrdí že jsou ateisté, ale zuří, když spadne kostel, vědí svoje. Snad proto říkal Eprahim Kishon, slavný maďarsko-izraelský spisovatel, když se hovořilo o tzv. „problematice Izraele“, že jediný, komu nemusíte nic vysvětlovat, jsou Čechoslováci.
Po návštěvě Božího hrobu, když jsme si dali kávu v palestinské restauraci, dívali se na staré město Jeruzalém a začali jsme chápat, proč Izraelité dva tisíce let říkali vždy o svátích: „Za rok v Jeruzalémě.“
Je pondělí velikonoční, Kristus je na nebesích, což uznávají i muslimové, a my si pěkně po pohansku, v dětském zastoupení půjdeme vykoledovat vajíčka. Ten symbol plodivé síly a jara a zrození. A kluci našlehají děvčatům přes zadečky, aby byly plodné, veselé a krásné a zdravé, tak jako je jaro. A pak vyneseme pohanskou Moranu. A Kristus už bude zase na nebesích.
Tak jsem to dopsal a jdu se podívat na to, co se píše na webu o křesťanských svátcích. A koukám jak blázen!. Píše se tam, že „Slavnost Těla a krve Páně“, dříve zvaná Boží Tělo se koná vždy ve čtvrtek v období po skončení liturgické velikonoční doby, po slavnosti Nejsvětější Trojice.
Tak to jsem tomu zase dal! Ty rány, co zněly nad Prahou, byly asi k něčemu jinému. A ne k Božímu tělu. Ovšem ve státě, kde se slavila desetiletí říjnová revoluce v listopadu a kde je v létě o hodinu míň, páč si to úřad přeje, není nic jisté. Musím zjistit, k čemu to vlastně stříleli. Nebo po kom..
Ale nevadí. Aspoň jsem si připomněl, že Velikonoce jsou veliké, ne-li největší svátky a že žil kdysi člověk, podle židů žid, podle muslimů prorok a světec a podle křesťanů Boží syn, který se podle svého vlastního pevného přesvědčení za nás všechny obětoval.
A to, že na to lidstvo po dva tisíce let nezapomnělo, svědčí to tom, že to s námi všemi není zase až tak špatné.
Ať žije jaro. A my taky!
