Ústavní soud musel počítat s bouřlivou reakcí na své rozhodnutí podpořit nárok prezidenta Petra Pavla na účast při ankarském summitu NATO. Předběžné opatření ještě nikdy nebylo touto institucí vydáno, muselo tedy vyvolat úžas. Podpořilo jednu ze dvou sporných stran. Radost jedněch a zlost druhých, to prostě muselo nastat. Další věc, o které asi nejsou pochyby, je fakt, že celá ta aféra politickému klimatu v zemi nepřispívá. Jestli u nás až dosud panovalo napětí, teď už je to až hysterie. Ústavní puč a poloprezidentský systém, to jsou pojmy, které se křižují ve veřejné diskusi jako blesky v bouřkovém mraku.

Primárně to zavinila změna způsobu volby prezidenta. Připomeňme, že oba naši první polistopadoví prezidenti získali mandát takříkajíc o fous a za okolností přinejmenším pochybných. Bylo třeba na dobu hlasování zavřít Miroslava Sládka do vězení, aby sněmovna zvolila Havla a když šlo Klause, bitevní pole se roztáhlo daleko za stěny jednací místnosti až na parlamentní toalety. Však právě to ve výsledku vyústilo v neblahou změnu ústavy. Parlamentní hlasování silné osobnosti nepřijme. Miloš Zeman, jak se potvrdilo, neměl šanci na zvolení parlamentem a na Hrad se dostal jen díky přímé volbě. Jak by v parlamentní volbě dopadl Petr Pavel můžeme jen spekulovat. Těžko by ale dopadla tak drtivou převahou a jeho protikandidát by patrně nemohl být Andrej Babiš.

Máme tedy systém, na který se hodí salonní slovo „hybridní“ a šiklo by se na něj lidové slovo „zparchantělý“. Miloš Zeman se snažil o posílení své pozice a kdyby mu lépe sloužilo zdraví, určitě by se dostal blíž své později přiznané touze dosáhnout prezidentského systému. Nebo „poloprezidentského“, jak se říká, aniž by kdo jednoznačně řekl, co to ten poloprezidentský systém je. Mně připadá komický jako ten posmívaný pojem „polopanna“.

Je prezidentský systém špatný? V USA ho mají dvě stě padesát let a docela slušně fungoval, až teď připomíná blázinec nebo cirkus na kolečkách. Svobodný svět s posvátnou úctou vzhlíží k britskému většinovému systému, ale v posledních deseti letech je to v Británii jak u blbejch a teď budou mít sedmého premiéra od brexitu. Sám systém zárukou tedy očividně není. Dodnes – a teď mnohonásobně – platí Masarykovo „tož demokracii bychom už měli, teď ještě nějaké ty demokraty.“ Aktuální krize není důsledek vad systému, ale neschopnosti se kultivovaně domluvit.

Právě domluva má být hlavní pracovní nástroj demokratů. No, nestalo se. Co s tím?

Úžas vyvolaný bezprecedentním opatřením pomine, ovšem debata bude pokračovat. Ústavní soud výslovně upozornil, že předběžné opatření nijak nepředjímá výsledné stanovisko k prezidentově kompetenční žalobě. Je těžké tomu věřit. Co je to platné, rozhodnutí opravdu jde prezidentovi na ruku. Svět by se nezbořil a NATO by Českou republiku nevyloučilo, kdyby Pavel do Ankary nejel. Byla by to tak trochu ostuda, ale můžeme si být jisti, že se trio Babiš, Zůna a Macinka o ostudu v Ankaře postarají, až tam Pavel s nimi pojede. Debata sama ale na škodu není, právě naopak. Patří k základním principům demokratického života. Za Zemana varoval před „poloprezidentským, systémem“ demoblok, teď je to vládní tábor. Ani Ústavní soud ho nemůže takříkajíc „zavést“. V systému rovnováhy by ale mohl nadělat paseku, jako to už dříve několikrát udělal. Doufejme, že probíhající debata oslabí jeho kreativitu ve směru posilování prezidentských pravomocí.

Posilovat prezidentské pravomoci… Čí? Koho? Copak dnes máme nějaké Masaryky, které by bylo žádoucí posilovat? Vždyť ani vládní strana nemá tušení, koho do příští přímé volby postaví a kdyby sám Petr Pavel nakonec s kandidaturou sekl (nebylo by divu), ve stejných rozpacích by byl demoblok. Bude mít Ústavní soud chuť posilovat někoho, o kom dnes netušíme, kdo by to tak asi mohl být?