Půjčíme půlku toho, co chtěli
Je to nejdráže zaplacená vstupenka do elitního klubu. Půjčíme Mezinárodnímu měnovému fondu půl druhé miliardy eur, abychom si zachovali tvář spolehlivého partnera. Je to polovina toho, co se po nás chtělo.
Rozhodnutí je to rozumné a dokonce i odvážné. Obvykle se naši politici rozhodují s okem upřeným na výsledky volebních preferencí a pečlivě sledují žebříčky popularity. Toto rozhodnutí nebude odměněno potleskem. V zemi asi nenajdeme mnoho těch, kdo věří, že se balíky peněz dá ucpat díra v lodi pod čarou ponoru.
Celá ta situace se dá lidsky vysvětlit. Řecku zjevně není pomoci. Jeho zadlužení a následná neschopnost platit nevznikla ze dne na den v nějakém celonárodním hýření. Věci byly po léta tak nastaveny a jsou nastaveny dosud. Nezmění se finanční záplatou. Jenže je nutné udělat vše, aby se oddálila chvíle, kdy tato smutná skutečnost bude absolutně jasná naprosto každému. Známe takové situace i z běžného života. Půjčkou se naše země zbavila nebezpečí, že bude na seznamu těch, kteří nehasili, když hořelo. Ono se to uhasit nedá, chalupa lehne popelem. Ale hasit se musí. Je nečestné nehasit.
Něco jiného je chystaná smlouva, o níž zatím nikdo pořádně neví, co bude obsahovat. V té smlouvě je mnoho nejasností. Je přece paradoxní, když si Unie bere na paškál Maďarsko za to, že omezuje pravomoci centrální banky, a zároveň se chystá všechny centrální banky zavřít do maštale. A to nezvratně, s pozitivním důsledkem deklarovaným, nikoli zaručeným.
Teď jde o to, aby to vláda ustála. Jistě přijde nevrlá odezva z Hradu a není jasné, jak se k věci postaví parlament a národní banka. Ale to je princip života ve svobodném světě – nic není zaručeno.
