Počet jedenáct je ve srovnání s imigračním přívalem komicky zanedbatelný. Je to jedno procento promile. Tolik lidí přichází do Česka na základě kvót, které jsme přijali, jakkoli s nimi nesouhlasíme. Bude to zajímavý test, zdali se ztropí povyk a kdo ztropí povyk.

Objektivně vzato není k povyku naprosto žádný důvod. A je dobře, že se Česko nepřidalo k maďarské a slovenské žalobě stran povinných kvót. Jsou určitá pravidla a je dlužno je plnit – a aktivně se snažit o jejich změnu, pokud nám nevyhovují a nesouhlasíme s nimi. Nepřijali jsme všechny běžence přidělené podle kvót – někteří neměli papíry. To je plné právo státu, od něhož se žádá nějaká služba.

Nabízí se hypotéza, nebo spíš paralela.

Itálii postihlo zemětřesení. Samozřejmě to nepřichází v úvahu z mnoha důvodů lidských i technických, ale dejme tomu: dejme tomu, že by se naskytla potřeba pomoci Italům postiženým katastrofou. Spadl jim dům, nemají kam jít, přišli o peníze a zdroj příjmů... Jestlipak by se česká veřejnost obrátila k prosbě o pomoc zády?

Zkušenost z minula ukazuje, že nevlídnost je naprosto nepravděpodobná varianta. Lámat si s tím hlavu nemusíme, nestane se to. Jako o hypotéze o tom uvažovat můžeme. Nevraživá reakce je vysoce nepravděpodobná. Jistě v tom hraje roli mnoho faktorů. Jeden z nejdůležitějších je časová a početní vymezenost. I kdyby se k nám nastěhovala půlka postižené Umbrie, pořád je to přehlédnutelné množství. To deprimující a zneklidňující a temné síly mobilizující na aktuální, ne-hypotetické vlně, to je ta nedohlédnutelná mnohost.

Nu, jedenáct není mnoho. Bylo by dobře ty lidi přivítat.