Zatím je to první případný Klausův protihráč, kterého jsme viděli. Každý další bude mít pozici podstatně horší. Dientsbier má pravdu, když říká, že Klausův protihráč musí být jenom jeden. Zápas se odehraje na parlamentní půdě. Veřejnost do něho bude moci zasáhnout jen zprostředkovaně - zástupci lidu v dolní i horní sněmovně by se jistě neradi ztrapnili, kdyby měli podporovat někoho očividně nemožného - to byla pravá příčina pádu autentického všeználka a génia vesmíru Miloše Zemana v posledním prezidentském klání.

Dientsbier by musel získat sociální demokraty a zelené - to by asi nemusel být zas tak moc velký problém. Horší by to bylo s lidovci, jejich kluzkost a nevyzpytatelnost je těžko uchopitelná. Ale i tentokrát rozhodnou komunisté disponující dostatečně velkým blokem hlasů. Kdyby disidenta a politického vězně Dientsbiera podpořili, upevnili by obraz, který se snaží veřejnosti podstrčit, obraz moderní levicové strany, nezatížené minulostí. Zároveň by ale oslabili vazby na minulost - a právě z těchto vazeb žijí. Dientsbier by jistě nedostal podporu všech komunistů, ale některých by dostat mohl.
I Klaus ji od nich dostal.
Dientsbierova slabina tkví v jeho bytostném intelektualismu. V tom je podobný Havlovi. Nenávidí zjednodušování a slogany jsou mu protivné. Jenže, co je to platné, politika stojí a padá na heslech a na této trapné skutečnosti coby politik klopýtl a zavdal tím Klausovi důvod k lacinému žertu. V první půtce zvedl prapor evropanství. Klaus ho stačil dostatečně poplivat, takže už není tak přitažlivý, jako býval. Musel by do výbavy přidat ještě další zbraně a nástroje, aby přesvědčil tu rudo-oranžovo-černo-zelenou chasu, že on bude ten správný správce palety.