Premiér Petr Fiala pozval na čtvrtek předsedy všech parlamentních stran na poradu o otázkách obrany České republiky. V průběhu úterka pozvání odmítli jak Andrej Babiš, tak Tomio Okamura.

Těžko posoudit, do jaké míry za iniciativou Petra Fialy byla upřímná snaha zapojit i opozici do rozhodovacího procesu v oblasti, kde by měly jít stranické zájmy stranou. V tomto ohledu se za příklad dává Polsko, stranicky a společensky rozdělené možná víc než Česko, avšak v obraně jsou všichni především Poláci. Ne, rovnítko se tu dávat nedá, především proto, že protiruský sentiment je v Polsku podstatně silnější než u nás. Tradiční české opozičnictví s kořeny hluboko do rakousko-uherské minulosti se promítá i do odtažitého vztahu k armádě. Ta si sice za posledních třicet let získala uznání, ale o její reálné pozici ve společnosti svědčí smutná skutečnost, jak bídně se daří nábor: za poslední rok se rozrostla o zdrcující… necelé dvě stovky mužů a žen.

Zvrat v politice Spojených států spojený s okázalým oslabením spojeneckých svazků mění bezpečnostní situaci v celé Evropě. Vláda Petra Fialy je v tomto ohledu v souladu s většinovým názorem, že je třeba výrazně navýšit rozpočty. Na příštích pět let vytkla postupné navyšování až na úroveň 3 % DPH. Je to ovšem účet bez hostinského, protože od příštího roku bude navyšovat nebo nenavyšovat někdo jiný než Petr Fiala.

To by měl být důvod, proč by se významné politické strany měly sejít.

Schůzku odmítlo jak ANO, tak SPD. Mezi nimi je třeba rozlišovat. Okamurův podnik je soudně uznaná extremistická strana. Už v názvu má změnu ústavního systému a veškerá její politika je destruktivní bez náznaku aspirace na převzetí jakékoli odpovědnosti. Okamura je skeptický k našemu členství v NATO i EU, vždycky byl proti angažmá AČR v zahraničních misích a vystupuje proti známým zbraňovým nákupům.

Babišovo ANO pluje na vlně převládající nálady veřejnosti a z občasných výkřiků jeho bezpáteřného vůdce je těžké něco odvodit – často citované je jeho „odmítnutí pomoci Polsku‟, což bylo spíš hloupé plácnutí než formulace postoje. Aktuálně Babiš zpochybňuje cíl 3 % HDP na obranu, ale žádný jeho postulát nic neznamená, protože ho Babiš může kdykoli změnit. Momentálně vystupuje proti nákupu zbraňového systému F-35, který by nás zařadil do vojenské elity Evropy jako rovné mezi rovnými. Ale ani to nic neznamená, zítra může říkat něco jiného. Nechal se slyšet, že by F-35 „vyměnil za izraelský Iron Dome‟. Člověka až mrazí, že takovou pitomost může vyslovit někdo, kdo může za rok být předsedou vlády.

Tak tedy se pokus o domluvu nepovedl. Nutnost domluvy ale zůstává. Veřejnost má právo znát dlouhodobé záměry, cíle a smysl toho, co se děje a bude dít. Bohužel, komunikace je nulová nebo dokonce destruktivní – soustavné útoky ministryně Černochové na vedení armády v době války je cosi, co věru nejde na rozum. Veřejnosti je známo, že NATO zaúkolovalo AČR vybudováním obrněné brigády. Úkol byl odložen na rok 2035. Trvá odklad i poté, co Trump zahájil líbánky s Putinem? Už v roce 2022 navrhl kancléř Scholz European Sky Shield Initiative (ESSI), akvizici systémů Patriot, Iris-T nebo Arrow 3 a posílení interoperability mezi státy. Půjdeme touto cestou? Jak se postavíme k francouzské iniciativě jaderného deštníku? Bude obnovena alespoň nějaká forma vojenské služby na jiné než profesionální bázi?

Schůzka se nekonala, ale úkoly a otázky zůstávají. Voliči by měli po politicích chtít na tyto otázky odpovědi.

Po momentálně vládních i momentálně opozičních politicích.

Pokud ovšem se nechceme na obranu vybodnout a trávit dál čas bláboly o tom, jak jsme se měli bránit Hitlerovi v roce 1938 a Brežněvovi v roce 1968.

A na Bílé Hoře? To bychom císařské hnali svinským krokem až pod Vídeň!