Francouzský prezident Macron si dal záležet na to, aby partnerský stát v EU urazil slovy, že se chová jako v samoobsluze. Důvod? Odmítli jsme přistoupit na alibistické opatření Bruselu „přijetí usnesení o opatření“ a přijali jsme jen 12 uprchlíků, namísto abychom přijali 16 (nebo pětadvacet?) uprchlíků, jak to švejkovsky udělalo Slovensko. Lze to samozřejmě přejít mlčky. Nicméně symptomatické to je: mezi dnešním Západem a dřívějším Východem vzniká příkop.
Ta slova dnešní a dřívější zaslouží objasnění.
Dnešní Západ už jen málo připomíná ten Západ, který byl tolik atraktivní pro dřívější Východ před pádem železné opony. Tehdejší Západ byl charakterizován pojmy jako svoboda, racionalita, efektivita. To byla atraktivní meta. Pak přišla série převratů. Za pětadvacet let jsme se vyhrabali z nejhoršího, třebaže je před námi ještě dlouhá cesta. S úžasem ale zjišťujeme, že po čtvrt století se proti nám zase zvedá hradba jedné ideologické pravdy, jedné silově potvrzené doktríny.
V podstatě, bez ohledu na nějaké kvóty nebo nekvóty, jde o odvěkou osu evropských dějin – o dualitu centralismu a decentralismu. V průběhu dějin se to projevovalo různě, typicky napětím mezi korunou a panským stavem (na to jsme doplatili na Bílé hoře). Oba koncepty jsou ale stejně legitimní. Jestliže dnes Miloš Zeman hovoří o národních zájmech a o státnosti, je to stejně legitimní, jako když jiní prosazují federalistické uspořádání Evropy. I v evropském projektu vnímali od začátku tento dualismus – a proto byl nastolen princip subsidiarity, tedy takový přístup k dané problematice, kdy je řešena na adekvátní úrovni. Tento princip teď pan Macron s paní Merkelovou, hegemoni nové Evrop, popírají.
Za situace, kdy se Frontex stal agenturou pašeráckých organizací transportujících zákazníky z třetího světa k podpůrným zdrojům Západu, odmítáme připustit tezi, že takzvané kvóty jsou řešení. Nejsou. Je to jen alibi aktuálního vedení unie. Věcně jde o prkotinu. Dvanáct uprchlíků nebo dvanáct set nebo dvanáct tisíc, to pro Českou republiku není technicky, tedy ekonomicky a organizačně, žádný problém. Jde o zásadní problém politický.
Jsme do krajnosti alergičtí na to, aby nám někdo silově vnucoval ideologické nesmysly, očividně jdoucí proti zdravému rozumu. Je to smutné, ale doložitelné: pomalu, pozvolna, sune se Brusel do role, jakou pro nás po půlstoletí hrála Moskva, jako zdroj iracionálního nesmyslu silově prosazovaného. Ano, ještě to zdaleka není přesně tak, ale trochu, den ode dne více, to tak je.
Brusel vedený lidmi typu Junckera přišel o pětašedesátimilionovou Británii. Teď zahání do kouta Visegrád o stejném počtu obyvatel. Může si pan Macron, pan Nikdo, kde se vzal tu se vzal, včera o něm nikdo nevěděl, reálně myslet, že se před ním roztřese evropský blok zocelený půlstoletou zkušeností s diktaturou Ruska? Určitě se neroztřese, ale jisté je, že přituhuje.