Paradoxy pokračují. V den, kdy Britové rozhodli o brexitu, schválil náš parlament Bruselem iniciovaný zákon o igelitových pytlících. Teď přichází další befel, emise sekaček a buldozerů. Celá ta záležitost má své dvě stránky. Zřetelně jde o syndrom tankové lodi, to je jedna stránka. Druhá stránka je, že ve zjitřené atmosféře každá prasklá větvička zazní jako výstřel z pušky.

Syndrom tankeru: ten je tak velký a jeho hmota je tak kolosální, že se s ním nedá rejdovat jako s jednokolkou. Celoevropský zápas s hydrou sekaček na trávu jistě vznikl před drahnou dobou, těžko odhadnout kdy. Neznám nikoho, kdo by měl pocit, že ho sekačky ohrožují na životě, a zřejmě poprvé se pojem sekačka objevuje v politických komentářích. Někdo s tím někde přišel, nejspíš výrobce sekaček, který potřebuje velké hnutí na trhu, to je pravděpodobný odhad. Když byl problém sekaček nastolen, nikdo nepředpokládal, že si Cameron bude chtít zajistit premiérské křeslo a dostane nápad na vystoupení Británie z unie. No a ono to dopadlo jinak a tanker se valí dál a ze sekaček je politický problém. To je shrnutí té jedné stránky.

Druhá stránka, to je ta snítka v oku. Náš pan europoslanec Jiří Pospíšil ujišťuje veřejnost, že se mu podařilo zajistit výjimky a že se ta věc týká jen výrobců sekaček a že se občané nemají bát.

Jenže ono je to jednoduché, pane Pospíšile. Já jako občan se nebojím. Já mám jenom vztek. Pokud se něčeho bojím, tak toho, že je nás víc, protože si myslím, že myšlenka celoevropské kooperace je správná, a podporuji myšlenku unie a štve mě, jak si unie kope hrob – i vašima pracovitýma rukama, upachtěnýma získáním výjimky z něčeho, co nemělo vůbec být, protože je to euroidiotství.