V zemi, která okusila tíži pásů šesti tisíc ruských tanků při invazi v roce 1968 se jenom jedinci s obzvlášť silným žaludkem otevřeně hlásí k podpoře ruského imperiálního revanšismu. Setkáváme se častěji s její salónní verzi. Nejvýznamnější předák tohoto proudu je samozřejmě Václav Klaus. Přeje si „seriózní mírové jednání“ a nešetří kritikou podpory ukrajinského válečného úsilí. Neslyšeli jsme z této strany „Ukrajino, kapituluj“, ale „Ukrajino, jednej“. Jaksi na pozadí se předpokládá jakési „spravedlivé řešení“.

To, co se odehrálo koncem týdne v Istanbulu, se dá těžko nazvat „seriozním mírovým jednáním“. Pověřenec ruské strany Vladimír Medinskij předložil seznam kapitulačních požadavků, které jdou absolutně proti všemu, o co se Ukrajina dosud snažila. Pro lepší porozumění připomněl Severní válku Petra Velikého (v ní se odehrála slavná bitva u Poltavy), ve které Rusko zvítězilo nad Švédy po jednadvaceti letech. To, aby tupé evropské makovice pochopily, že se Rusové nikdy nevzdají kořisti, kterou si usmyslili sežrat. V pondělí se má setkat Trump s Putinem. Při nevyzpytatelnosti jednoho a věrolomnosti druhého se těžko dá odhadovat výsledek. Ale i kdyby Trump na kapitulaci přistoupil, Zelenského Ukrajina se nevzdá a bude pokračovat v boji. Kdyby měl Zelenskyj padnout, nějaká „normalizace československého typu“ se nedá čekat.

Je tedy jasné, že Rusové žádný kompromis nechtějí, nepřejí si „německé řešení“, že budou dvě Ukrajiny, jedna normální, svobodná a prozápadní a druhá východní, pod Ruskou komandaturou. Trvají na maximalistickém řešení a jsou odhodláni ho dosáhnout zbraněmi.

Bude tedy zajímavé, jak – pokud vůbec – se změní dikce naší proruské scény. Teď už je jasné, že „chci mír“ se rovná „chci kapitulaci Ukrajiny“. A myslet si, že Putinovo imperiální Rusko se spokojí s jednou kapitulací chce… hodně optimismu.

Optimismus, jaký měli Daladier a Chamberlain v Mnichově.

Konzervativní politika se nemůže a nesmí opírat o Rusko. Impérium není konzervativní: je to pořád tatáž říše zla, za jakou ho označil Ronald Reagan. Slabost Západu má na svědomí levicový progresivismus, ten zavinil rozklad vůle k obraně – symbolizovaný slavnými těhotenskými uniformami pro tankistky Bundeswehru. Ale oponovat progresivismu tím, že budu podporovat Putinovo protizápadní tažení, to je skutečně ten nejšílenější paradox naší doby.

Kéž by jednání v Istanbulu mělo ten efekt, že aspoň někomu by otevřelo oči, aby spatřil realitu