Rodičové šílí, stojí fronty před školami a nervy jim tečou. Strachují se o to, zda se jejich děti dostanou vůbec na nějakou střední školu. Politici jako obvykle říkají, že vše vyřeší, jak, to tají. Realita je ale již roky stejná a zřizovatelé škol a ministerstvo se nepřetrhnou ani trošku. Silnější populační ročník nechal letos vyniknout dlouholeté vady systému.

Čistě teoreticky může vysokou školu vystudovat i ten, kdo začíná na „učňáku“, prakticky se to povede minimu jedinců. V některých oblastech o studijním úspěchu de facto rozhoduje to, na jakou školu se žák probojuje. Proto ty nervy, proto ti naštvaní rodiče. Lepší škola slabšího žáka vytáhne na svůj průměr a tím zlepší jeho vyhlídky na další studium. U horších škol je to přesně naopak.

Stát dlouhodobě rezignoval na cíl, který jsme si dali po roce 1989, tedy pomoci těm, kteří jsou z chudých či méně podnětných poměrů, a nenechat talenty zplanět. To se nám chronicky nedaří, stejně jako se nevede snaha o zlepšení celých regionů, v nichž školy svými výsledky zaostávají. Navíc systém přihlášek je natolik nesmyslný, že se některé děti mohou ocitnout „na dlažbě“. Náš stát selhává.

Po dobu Astonovy dovolené přebíráme úvodníky z Lidových Novin se souhlasem redakce.