Čtu v médiích, že vláda schválila misi českého astronauta Aleše Svobody na Mezinárodní vesmírnou stanici (zde). Mám z toho radost, co jiného se taky ode mě dá čekat. Vládní usnesení bylo veřejnosti servírováno v patřičné omáčce. Plyne z ní, že se investice ve výši dvou miliard korun násobně vyplatí a že mise vzbudí nadšení mladé generace, která se vrhne do vědy a rozjede inovační proces a posune zemi raketovým způsobem dopředu. K tomu jsem tedy hodně skeptický. Myslím, že nadšení mládeže by vyvolala legalizace narkotik a zrušení školní docházky. Ale co záleží na tom, co si o našich sněhových vločkách myslím.

Bez ohledu na povzbudivou omáčku, opakuji, ve mně úmysl budí radost. Pan Svoboda ovšem na oběžné dráze ještě není. Možná se ozve hnutí Děti Země s blanketním protestem nebo zaprotestuje kdokoli jiný, protože u nás je vše založeno jednak na dotacích (to by bylo v tomto případě v pořádku, projekt je státně dotován), jednak na možnosti pro kohokoli hodit vidle do čehokoliv. Projekt dostavby Dukovan budiž toho dokladem.

Ale už ten úmysl je dobrý: náš stát by si měl vytýkat cíle za hranicí obyčejnosti. Daniel Vávra tu včera připomínal jubilejní výstavu v roce 1891. Naprosto s ním souhlasím, že to bylo vyvrcholení národních snah a ukázka nadšení, píle, vynalézavosti, odvahy riskovat. Připomenu, že pokus o další „jubilejní výstavu“ skončil po sto letech roku 1991 ostudou a vyhořelý výstavní palác prostě nejsme schopni opravit. Ale dodám, že je to obecný jev. Nadšení, pilné a riskující bylo celé evropské (a americké) XIX. století. Tehdy byly položeny základy našeho současného blahobytu. Připomenu, že právě v roce 1891 k příležitosti výstavy šly do provozu první linky elektrické ramvaje – Praha byla třetí město na světě, které novinku zavedlo. Dnes se novinky nikde v Evropě nezavádějí, museli bychom za nimi do Číny.

Zemí které vyslaly kosmonauty není dodnes mnoho. My sice už máme Vladimíra Remka, ale to byla hlavně propagandistická finta okupačního režimu. Chystaný projekt má zcela jiné pohnutky. Zkusme se na něj dívat pozitivně, bez vrozené (a zkušenostmi potvrzené) skepse.

Třeba se jednou něco povede. Jako se to povedlo v roce 1891.