Velkolepou vojenskou přehlídkou uprostřed Moskvy vyvrcholily v Rusku oslavy 75. výročí vítězného zakončení evropské části světové války. Než se budeme zabývat stinnými stránkami, je třeba jasně a jednoznačně konstatovat, že podíl vojsk pod praporem Sovětského svazu byl v Evropě rozhodující. 

Zpochybňování tohoto faktu je trapné, podlé a hlavně zbytečné. Když se Rusové ohlédnou po dvacátém století, moc důvodů k radosti a hrdosti tam nenajdou, kromě počátečního prvenství v kosmickém závodě je to opravdu jen to vítězství nad Němci.

Oslavy byly zkaleny už tím, že se kvůli epidemii koronaviru musely posunout z původního, tedy historického termínu. Také s jistou trpkostí je třeba vzpomenout, že při posledním velkém výročí pochodovali po Rudém náměstí i spojenci. Dnes si těžko představíme americké, britské a francouzské vojáky pochodující spolu s ruskými. Ano, hodně se od té doby stalo, především anexe Krymu a konflikt s Ukrajinou.

A tím se dostaneme k otázce viny. Ta se dnes široce přetřásá v souvislosti se vznikem světového konfliktu. Když ale budeme posuzovat míru zavinění aktuální roztržky s Ruskem, zatěžující a neproduktivní, protože bezvýchodné, nelze zapomenout na to, že Západ nezodpovědně vyvolával v části ukrajinských elit zcela nerealistickou vidinu připojení k NATO a EU. Ruská odezva na sebe nedala dlouho čekat. Je nepochopitelné, jak si mohl někdo myslet, že toto Rusové spolknou – jako Američané nespolkli sovětské rakety na Kubě. Byla to jednoznačně špatná politika. 

Proč tak kategorický odsudek? To proto, že se dobrá politika pozná snadno: dosáhne cíle. To se tady nestalo, dosáhlo se pravého opaku, dopadlo to patem, na kterém tratí všichni. A to, že na Rudém náměstí tentokrát nepochodovali Američané, Britové ani Francouzi, to je ještě ta nejmenší ztráta, která z toho všeho vznikla.