Jistě jste si všimli, jak obrovskou pozornost vyvolává Druhá světová války. Podívejte se na program televizních kanálů a je velká pravděpodobnost, že najdete dokument nebo hraný film. Texty najdete v médiích. Dospělí lidé si hrají na vojáky bojujících stran. Drobné připomenutí – nedávno na Točné vzlétl renovovaný Hurricane za obrovského nadšení veřejnosti.

Proč to tak je?

Odpověď si najde každý svoji, zde je moje: na rozdíl od všech předchozích, současných a bohužel budoucích válek Druhou světovou vnímáme jako drama s jasným koncem, ve kterém jednoznačně definované zlo bylo poraženo. Hitler se zastřelil, aspoň někteří jeho nohsledi oběšeni, japonský militarismus ukončen dvěma výbuchy atomových bomb. A co víc, nastal neslýchaně rychlý rozvoj v celém Japonsku a v té části Německa, které mělo to štěstí, že ho dobyly síly demokratických států.

Opakuji, že žádná jiná válka takto definována nebyla. O První světové (je to zlom ve vývoji evropské civilizace, od ní následuje už jen nezadržitelný pád) se historici dodnes hádají, kdo vlastně ji zavinil a proč vznikla. Čím dále do minulosti se vracíme, tím jsou kontury nejasné. Kdo dnes ví kromě historiků, s kým, kde a proč bojoval v sedmileté válce? Koho zajímá Krymská válka, třebaže aktuální Ukrajinská válka je téměř jako přes kopírák? Mlhy a nejistoty, jen historici se tváří že vědí, ale veřejnost je lhostejná.

Jen příběh Druhé světové tu je a láká nás jako lampa mouchu. Prožíváme ji. Ztotožňujeme se s ní. Promítáme svoje aktuální názory a postoje do interpretace Druhé světové. Projevuje se to i v našem hodnocení takzvaného osvobození. Že by snad každý měl pravdu? O pravdu tady nejde, jen o postoj. A vyjadřuje ho, jak umí.

Zvlášť akutní je to dnes, v den, kdy se před osmdesáti lety podepsal mír na evropském bojišti.

Zachovejme pietu. Pořád ještě žijí lidé, kteří byli účastníky. Promítali záběry z pláže Omaha v Normandii, kam přiváděli stoleté stařečky, aby hodili růži do písku… ve kterém už nezbyla ani molekula z krve jejich kamarádů. Mějme úctu ke všem padlým, ať to jsou Rusové, Ukrajinci, Poláci, Rumuni. Úctu k umučeným vězňům z koncentráků. Mnozí bohužel zemřeli i po datu 8. května. Ale tak to je, válka totiž není žádné drama, jakkoli tu Druhou světovou tak vnímáme. Je to tragédie. Dojít k ní nemělo a když už se to stalo, chválabohu, že to skončilo.

Před osmdesáti lety.