Před 17. listopadem
Je to takový pocit jako před bouří. Ohlášeno je přes dvacet demonstrací všeho druhu, proti něčemu a ve prospěch něčeho. Ono to už loni bylo hodně bouřlivé a vrcholilo to ostudou, když lidé na Albertově házeli na prezidenta republiky Miloše Zemana vajíčka a trefili i německého prezidenta Joachima Gaucka.
Byla to hanebnost, protože takový prezident je bytost dvojjediná. Jednak je to úřad, tedy jakési symbolické završení státnosti, a pak je to osoba z masa a krve, jedinec takový a makový. Prezidentský úřad dlužno mít v úctě, podobně jako prezidentskou standartu, kterou falešní kominíci strhli, hodili přes plot a někdo ji ukrad. Vyjádřil jsem nad tím nelibost a napsal mi jeden pán, že můj postoj v té věci je neklamná známka stařecké demence.
Ze 17. listopadu se stal státní svátek a ten zřejmě postupně změní charakter a bude z něj cosi jako Den hněvu. Kdo v sobě nalezne plamének rozhořčení, bude ho zvolna a opatrně rozfoukávat a dá dohromady obdobně foukající rozhněvance a schovají si veřejné vystoupení na 17. listopad. Protože hněv plodí další hněv, celý zbytek listopadu strávíme hádkami o to, který hněv byl oprávněný a který naprosto zavrženíhodný a čí postoj byl rovný a čí křivý. Tyhle úvahy si ale musíme schovat na zítra a dny následující.
Teď by bylo dobře si vzpomenout, co u nás bylo za minulého režimu a jak je dobře, že šel na smetiště dějin. Třebaže se na tom současném smetišti hádáme jako batalion rozhněvaných kohoutů.