Čtyři stovky křiklounů s šibenicemi a jeden tlučhuba v parlamentu nadělali tolik povyku, že se do pozadí odsunula podstata věci. Co je ten pandemický zákon, k čemu slouží a za jakých okolností bude aplikován. Odpustíte mi, že stručně zrekapituluju, za jakých okolností vznikl.

Máme tu vysoce nakažlivou nemoc, úpornou ve své výdrži a značně proměnnou ve své účinnosti. V první fázi se epidemie dala krotit překážkami kladenými nákaze (roušky, omezení styku, desinfekce), pak přišly testy a trasování, vakcinace a na obzoru jsou léky. Stát se soustředil na nastavování překážek a později na prosazení vakcinace, aby průběh pandemie ztlumil tak, aby se systém zdravotní péče nezhroutil.

V jistém smyslu se dělo to, co státy dělaly i při morových ranách ve středověku – nic jiného se dělat nedá.

Žijeme ve světě, kde musí být na každý prd specifický prdový zákon a každý akt musí být zákonem podložen. Což je konstatovaní, nikoli kritika. Odtud tedy potřeba přijmout komplexní zákonnou normu, která by fungovala i v budoucnu v mimořádných případech. Z tohoto hlediska je pandemický zákon nejen potřebný, ale nutný.

Zbývají pochyby a otazníky.
Obrovská chyba byla legislativní nouze, v níž zákon prochází sněmovní procedurou. Dalo se čekat, že opozice omlácená dvouletou chůzí po namydlených schodech v době, kdy byla ve vládě, nebude nynější sestavě situaci usnadňovat. Pětka ho měla mít hotový před volbami, dát ho k diskusi, konzultovat s právníky. Tak, jak to profesor Fiala sliboval, že ustane chaos a nastoupí systematická koncepční práce. Po ní není vidu ni slechu a chaos je přinejmenším stejný jako za Babiše.

Výsledkem je produkt, který je zpochybňován už dopředu a zcela jistě projde třetí komorou parlamentu, ústavním soudem.
Naštěstí se tyto děje budou odehrávat za situace, kdy smrtelnost hrozby zřetelně opadá a klesá i zájem veřejnosti.
Zůstává hlavní otazník.
Až tedy bude zákon hotov, přijat, projde třetí komorou, bude upraven a znovu nějak ustaven, bude z něho patrné, za jakých okolností bude aplikován?

Profesor Fiala ho přirovnává k hasičské stříkačce. Přirovnání je ošidné. Všichni totiž víme, co je oheň a od jaké formy ohně lze hovořit o požáru. S nemocemi, epidemiemi a pandemiemi to tak jasné není. To, co snad končí, jsme nikdo nezažili. Zato máme za sebou nejednu vlnu chřipkové epidemie, typicky umíraly dva tisíce lidí, kteří by nezemřeli, kdyby chřipku nechytli. Nebyly žádné lockdowny, zrušily se návštěvy v nemocnicích, jako kluk jsem zažil chřipkové prázdniny, ale nikoho nenapadlo zavírat hospody a divadla a nasazovat roušky.

Jak to bude dál? Máme se bát, že vláda vyjede se svou stříkačkou po prvním kejchnutí? Kdo bude rozhodovat, že je překročena červená čára? Lze to vůbec nadefinovat?