Je to jako hlavička k pohádce o pejskovi a kočičce z pera Josefa Čapka, a tak to bylo míněno. Budiž ten den vzpomenut jako historický okamžik, kdy se oba naše národy, český a slovenský, vypravily na samostatnou cestu. Nějakou dobu jsme šli společně, pak jsme se formálně rozdělili. Ať mi to potvrdí nebo vyvrátí političtí geografové, jistě na planetě není mnoho takových národů, jako jsou Češi a Slováci, kteří mají proti sobě tak málo a společného tak mnoho.

Ať jedni nebo druzí vnímají tu situaci před sto a více lety jakkoli, jedno je jisté – bylo to „okno příležitosti“ jak vypadnout z celku, který se přežil. Využili jsme ho, nepromarnili, ve zkouškách času obstáli a teď tu stojí oba národy ve svých národních státech jako členové planetárně elitního klubu Evropské unie.

Zní to nabubřele? Položme si otázku: utíkají od nás lidi jinam, nebo odjinud utíkají k nám? Zní to dryáčnicky, ale v reálu nic důležitějšího není.

Skončím zase s tím pejskem a kočkou. On ten výsostný Čech a vlastenec Josef Čapek delegoval obřad pokory vůči ideji státu na domácí tvorečky, snad aby zvýraznil to vnitřní nepatetické souznění. Všichni dohromady si připomeneme vykročení. A jak jsme při něm klopýtali co děláme teď, jak šlapeme tak či onak, o tom se pohádejme později.

Dnes je svátek.