V běloruském Minsku se koná další kolo jednání o Ukrajině za účasti ukrajinského a ruského prezidenta, jakož i francouzského prezidenta Hollanda a německé kancléřky Merkelové. Co si o věci má myslet občan, který má teď důvody bát se války?

Nejsem moucha na stropě jednací místnosti, tudíž nutno vycházet ze zveřejňovaných prvků (vzpírám se slovu „faktů“). Na stole je zřejmě nárazníkové pásmo, o jakési čáře dotyku hovořil i náš ministr zahraničí Zaorálek. To ovšem předpokládá, že ruská strana ukrajinského konfliktu si ponechá své dobyté území, jinak nemá smysl o žádné čáře dotyku mluvit, jakož o nárazníkovém pásmu širokém snad padesát, snad více kilometrů.

Otázkou zůstává statut území získaného Ruskem a ukrajinskými Rusy. Územní přičlenění znamená dobytí cizího území a zároveň převzetí odpovědnosti za celou oblast, dá se říci stát, který je hospodářsky podlomený, správně rozvrácený, naprosto neproduktivní. Jeho převzetí jinou stranou, tedy Ruskem, nese politické důsledky. Takže znovu, jaký bude status tohoto prostoru?

Ukrajinský prezident Porošenko pohrozil před odchodem na jednání válečným stavem Ukrajiny. To byl hodně drsný tah. Patří k ukrajinské taktice vtáhnout Evropu a USA do tohoto konfliktu. Evropa, tedy dva hlavní hráči, Francie a zejména pak Německo, si uvědomují ošidnosti této dohody. Spojené státy mají nasazené jiné brýle a když se dozvídáme, že hodlají poskytnout výcvik Národní gardě Ukrajiny, je na místě se ptát, zda nešel rozum stranou, rozum a hlavně paměť.

V afghánském konfliktu Američané pilně cvičili a vyzbrojovali dnešní talibánce. Rozbitím Kaddáfího režimu odpálili sud prachu s ničivou silou, kterou dnes ještě nelze dohlédnout.

Jednání v Minsku probíhají a jedno téma by mělo zaznít: jaké sankce vůči Ukrajině použít, aby respektovala společná ujednání.