Výročí návratu k normálnímu životu nebudeme ani letos vzpomínat v pohodové atmosféře. Nechme ale pro dnešek stranou tance kolem ustavení vlády, která vzešla ze svobodných voleb a má silnou podporu 108 poslanců z dvou set. Jako aktivního pamětníka těch událostí mě nadzvedlo to, co jsem zaznamenal ze slovenské strany a nedá mi, než abych se k tomu vyjádřil.

Premiér samostatného Slovenska měl listopadový převrat klasifikovat jako komunistický puč. Špičky komunistické strany včetně tajných služeb pochopily, že země není konkurenceschopná. Tak udělaly rozhodnutí a pustily to. Bylo to kontrolováno, bylo to řízeno. Pokud by režim, který měl k dispozici armádu, zbraně a všechno, chtěl, tak vydrží dalších 15 let bez jakýchkoliv problémů, cituje server Forum 24 slova Roberta Fica.

V roce 1968 došlo v naší zemi k prvnímu významnému vystoupení proti komunistické diktatuře. Rusko jako protektor komunistů k nám poslalo pětkrát větší armádní sbor, než jaký v roce 2022 přepadl čtyřicetimilionovou Ukrajinu s územím velkým jak Francie. Hlavními prominenty loutkového režimu byli dva Slováci, Gustáv Husák a Vasil Biĺak. Za podporu si od ruských mocipánů vysloužili federalizaci Československa jako první krok k jeho rozbití. V roce 1989 dal tehdejší ruský šéfkomunista Michail Gorbačov najevo, že nenasadí proti demokratickým silám v sovětských koloniích armádu. Žalářníci odložili zbraně, to se stalo v roce 1989.

Takže žádné „kdyby režim chtěl‟. On ten režim skutečně moc chtěl a měl ve svých řadách horké hlavy, ochotné nasadit domácí ozbrojené síly proti vlastním lidem. Ruský kontingent by mu ale nepřišel na pomoc. To tehdejší vlastizrádci věděli a neodvážili se národní vzpouře násilně vzdorovat. Bylo by je to smetlo a skončili by jako Ceaușescu na popravišti. O to šlo v roce 1989.

Náš národní přiběhl je od světové války ovlivněn ruským imperialismem a neskončilo to ani v současnosti. Robert Fico se řadí ke kolaborantským zrůdám typu Gustáva Husáka a Vasila Biĺaka, mezi Čechy se jich našlo taky dost. Byli to čeští vlastizrádci, kteří v noci na 21. srpen 1968 přijímali na letišti v Praze Ruzyně velkokapacitní antonovy nabité ozbrojenými muži a technikou. Robert Fico a u nás lidé jako Kateřina Konečná, Daniel Sterzik, ale také Jindřich Rajchl jsou jejich nástupci. Čerstvému komunistovi Ficovi bylo možná v Husákově Československu dobře. Až návrat normálních svobodných poměrů mu otevřel cestu ke kariéře, o které si nemohl před rokem 1989 nechat ani zdát. Bez tohoto „puče‟ by Slovensko dál bylo nesvéprávnou gubernií a on sám by byl v nejlepším případě partajním tajemníčkem, usilujícím o povýšení v rámci ruské nomenklatury.

Žvásty o spiknutí a puči a tajných službách je třeba co nejrázněji odmítnout. Nastupující vláda by měla velmi bedlivě zvážit, v jakém duchu chce provozovat vztahy a styky se Slovenskem Roberta Fica. V českém politickém povědomí je nevrlost vůči slovenské věrolomnosti potlačena. Podprahově ale přítomna je. Andrej Babiš coby cizinec v cizí zemi by si toho měl být vědom a brát to v úvahu, pokud se mu dostane příležitosti navazovat „vztahy nového typu‟. Bolševismus u nás nešel k čertu proto, že by bolševikům přišel neefektivní a pomocí tajných služeb se ho vzdali. Šel k čertu proto, že ho český národ nikdy nechtěl, byl mu vnucen tím nejsurovějším násilím, proti kterému nebyla obrana s reálnou perspektivou úspěchu.

Vůči sloganu o komunistickém puči mám jenom pohrdání, tím spíš, když ho šíří bývalý bolševik.