Mirek T., na rozdíl od M K. politickým sebevrahem není. Opoziční smlouva nebo přímo velká koalice by nejspíš vzbudila uvnitř ODS velmi podobné nálady, jako se to podařilo doma Kalouskovi. Byl si dobře vědom, že cesta ke vzniku jeho vlády sice vede pouze přes dohodu s Paroubkem, ale jedinou cestou k jejímu přežití je udržení oné pozice 100:100. V opačném případě by se stal pouze loutkou v rukou parlamentní většiny řízené Jiřím Paroubkem a vděčným terčem nejbližšího kongresu.
Pokud mohu hodnotit z vnější jevové stránky, tato hra do poslední chvíle fungovala. Alespoň lidovci a zelení brblali nikoli přesvědčivě, ale v intencích klasické hry na hodného a zlého policajta a s ohledem na blížící se volby v říjnu. Oficiální rychlost dohody mezi Kalouskem a Paroubkem ovšem byla taková, že lze jen velmi těžko předpokládat, že jednání začala poté, co v noci na čtvrtek vzbudila Kalouska noční můra. Spíše lze očekávat, že ono porozumění mezi oběma koaličními partnery let minulých klíčilo již dříve.
Hlavním důkazem Kalouskovy lži jsou prohlášení vydaná ODS a přímo Mirkem Topolánkem odmítající důvody uváděné Miroslavem K.. Je proto nutné se zastavit i u nich. Je teoreticky možné, že jde ex post fabrikované materiály určené právě k oklamání veřejnosti i znepokojených lidovců.
Prvním odmítnutým tvrzením je nebezpečí opoziční smlouvy pro malé strany. Sama velká koalice malé strany neohrožuje, naopak. Sbližování postojů základních rivalů otevírá prostor, který se přímo nabízí opozičním stranám k vyplnění. Korupční prostředí, které vytváří každý projekt koalice přes politický střed (i tak malé, jako byla koalice minulá), otevírá téměř nekonečný prostor pro kritiku a dělání se hezkým. Účastníky koalice pak takový styl vlády v perspektivě voleb zcela určitě poškozuje. Bez dalšího důkazu není tvrzení Kalouska relevantní.
Kalousek ovšem svůj strach o život specifikuje tak, že ODS žádala změnu volebního systému v neprospěch malých stran. Problémem této teze je ovšem fakt, že takovou změnu nežádala ODS, ale ČSSD, což přiznal i Jiří P. Pravdou ovšem zůstává, že ve chvíli, kdy se Kalousek pokusil do Lidového domu prodat obligátní lidovecké jednapadesáté procento, volební systém přestal Paroubka trápit a okamžitě převeksloval.
Takže lze konstatovat, že jediným pravdivým vyjádřením Miroslava K. bylo prohlášení, že vliv a význam lidovců se postupně umenšuje na kritickou hranici a on neví, co si s tím počít, ani jak dál.
Nejsem člověk, který by znal důvěrně atmosféru panující mezi lidovci. Pouze z toho, jak lidovecká politika uplynulých let působila na mne, si myslím, že pro řadové komunální politiky této strany byla složitá hra, do které se dal Josef Lux a ve které se snažil pokračovat Cyril Svoboda, nesrozumitelnou. Ve chvíli, kdy nový předseda začal hovořit jasně a srozumitelně, kdy černé a bílé přestalo být náhle relativizováno politickou výhodností, padla na mnoho lidoveckých komunálníků obrovská úleva. Proto také muselo být stejně velkým šokem, když se staré časy náhle a bez varování vrátily, navíc pár týdnů před volbami podzimními, ve kterých sice nejde o ambice nejvyšší, ale o velké ambice mnohých. Poprvé v polistopadové historii se stalo, že krok nějakého politika vyvolal uvnitř jeho strany tak rychlé a důrazné vzbouření, že byl prakticky do šestatřiceti hodin smeten ze své funkce. Že svoje funkce nemuseli dát k dispozici ostatní členové vedení, kteří po ranním překvápku hned odpoledne předběžně, leč hbitě tichou koalici s komunisty odsouhlasili a pilně vyjednávali o detailech, je čistě lidoveckou vnitřní věcí. Přiznávám, že v reakci, která se mezi křesťanskými demokraty zdvihla, jsem nedoufal.
Co se mne osobně týče, jako volič senátního obvodu 44 jsem celý čtvrtek i pátek čekal na klidné, uvážlivé, ale pevné a jasné vyjádření jednoho z nejvýznamnějších členů KDU-ČSL, našeho senátora pana docenta Petra Pitharta. Teď trpělivě čekám na vysvětlení, proč mlčel.